„Tak už nemusíme nosit respirátory u holiče a kadeřníka, není to švejkárna, paní Müllerová?“ Tak či podobně by mohl začít satirický román z této doby, která se nikdy nebude opakovat. Z mezidobí mezi covidem a postcovidem.

Je to mezičas mezi tím, kdy bylo víceméně jasné, že se nesmí nic: vyjma chození do práce, nakupování potravin a lihovin a jejich většinou nemírného požívání vskrytu domova. A mezi tím, kdy se může skoro všechno, vyjma zjevného kradení. (To je povoleno jen některým.)

Leč co teď? Jak je to s tou návštěvou předzahrádky? Prý je povolen i domácí test. Jenže jak prokážu, že jsem si ho udělal? Mám se fotit s tyčinkou v nose? Anebo test z práce? Kdo mi vystaví certifikát? A co ti, kdo se s takovými úvahami nemažou, lidi, kteří celý život spoléhají na to, že je kontrola nepostihne? Ať už při opilém trysku po dálnici, nebo šulení daní? Takový maník pokašlává, ale první svobodné pivo si neodpustí. Co když si sedne proti mně?

A jak s cestováním? Řecko je pořád označováno jako vysoce riziková země. Ale to jsme my pořád taky. Mám se tam vydat? Jaký si mám nechat udělat test? A když už mám dvě dávky, uvěří mi mou kartičku, přestože žádný covid pas není? A bude mi stačit jedna dávka na svobodný návrat domů? Ale co když ta někoho neochrání a on mě v letadle nakazí?

To jsou otázky, které by si svobodný sebevědomý jedinec ve svobodné době nekladl. Nyní však není nic zahanbujícího, když se takhle ptá. A stát by měl na všechno odpovědět. Všechny odpovědi na tyto a podobné nejistoty by měly být hlásány ve všech médiích. Volume doprava, písmo červené. Inzeráty by měla platit vláda. Měly by být přátelské a naprosto jasné. Jistě, nedočkáme se toho, ale máme právo to požadovat.

A ještě jednu věc požadujme od vlády. Ohromnou, ba barnumskou kampaň na očkování, která přesvědčí více než tři miliony nerozhodnutých. Bez kolektivní imunity se totiž můžeme takto stísněně ptát na věčné časy.