Tato, dalo by se říci šíleně, vysoká cifra se téměř shoduje s počtem těch, kdo považují covid za mediální bublinu řízenou z pozadí tajnými spolky. Nelze samozřejmě říci, že všichni, kdo věří na spiknutí, chodí nemocní ven, průnik obou množin však bude značný.
Kdo sledoval čtvrteční potupnéa zahanbující jednání sněmovny, byl by náchylný nedůvěru občanů přičíst selhání politických elit:

Vláda neustále mění strategii a taktiku. Nemluví jedním, ale mnoha hlasy, a ty si navíc protiřečí. Premiér působí bezradně. Jeden ministr zdravotnictví se mu zhroutí, druhý se zapomene v hospodě a třetí, byť lékař, působí jako úředník bez vlastní myšlenky. A opozice? Kritizuje moc přesně. Má-li dojít na státnické gesto, utopí se v osobních výpadech a mrzkém politikaření.

Bylo by to však příliš jednoduché vysvětlení. Podle něj by totiž občan uvažoval takto: mám neschopnou vládu a plytkou opozici, můžu tedy ohrožovat zdraví své rodiny, spolupracovníků a vůbec všech, které potkám. To je úvaha, kterou bychom snad ještě mohli odpustit žáku prvního stupně.

Jdeme-li ke kořenům, tak lidé, kteří vyrážejí ven s covidem, jsou kriminálníci. Vědomě šíří infekci, a to je trestné. Ve stavu nouze je sazba i osm let. Kdyby byla policie důsledná, musela by podle onoho průzkumu postavit před soud statisíce lidí. Místo polních nemocnic by se stavěly polní věznice.

Ti, kdo se vydají s kašlem a teplotou do světa, se nepovažují za lumpy. Můžeme k nim přičíst i ty, kdo „z přesvědčení nenosí roušku“, trochu i ty, kteří z pohodlnosti nedodržují rozestupy a nedezinfikují si ruce. Tihle lidé nedůvěřují společenskému systému a „oficiálnímu“ či mainstreamovému výkladu skutečnosti. Hlavní média jsou pro ně podezřelá a informace hledajív moři sociálních sítí. Vzájemně se tam utvrzují ve svém alternativním pohledu na svět.

Ten může popírat počty mrtvých i nakažených, převracet zkušenosti z blízkých zemí. Když se pak vynoříme z onoho neviditelného moře, najednou kráčíme po pevnině, kterou žádný covid neohrožuje, a ti, kdo se proti němu chrání, jsou blbci nebo ovce.

A my je nemůžeme ohrozit, když žádný covid není, ohrožují se sami, když dýchají výpary z roušek. To je zaručeně skosí.
V lednu svět s úzkostí sledoval, jak dav pošuků plení americký Kapitol. Pošukové byli přesvědčeni, že jednají správně a ostatní je podvedli a okradli.

U nás se šestačtyřicet procent lidí odmítá podřídit autoritě státu a lékařů. V jejich světě jsou totiž ti, kteří „věří na covid“, nepřátelé, kteří jim berou svobodu. Lze říci, že polovina Čechů žije v jednom světě a druhá polovina v úplně jiném. Každá část vidí tu druhou jako agresivní mimozemšťany, jejichž hatmatilkou se nedá dohodnout.

Lze rozpažit a zvolat: žijemev postfaktické době! Svět pleniče Kapitolu a agresívního anticovidáře jsou stejně hodnotné jako svět spořádaných občanů držících pravidla.

Ne, byla by to rezignace na slušnost a hodnoty. Musíme však chápat, že oni mimozemští kriminálníci jsou naši bližní a něco je do jejich světa přivedlo. Musíme se pokusit přetáhnout je na svou stranu. Politici nepomohou, autorita chybí. Chce to trpělivost a laskavost. A nejspíš i pomoc Boží či štěstěny.