Kliknutím zvětšíteBylo to někdy koncem devadesátých let, kdy jsem v jednom svém komentáři napsal, že by někdy v budoucnosti Rusko mohlo a mělo být součástí Severoatlantické aliance. Od té doby se ale mnohé změnilo. Jelcinovské, chaotické, ale směrem k demokracii směřující Rusko se změnilo v putinovskou totalitu, která si na demokracii jen hrála, a v poslední době už ani to.
Navíc Rusko překročilo červenou čáru a okupovalo ukrajinský Krym, kde přitom do té doby mělo po dohodě s Kyjevem své vojenské a námořní základny. Rusko se stalo zcela otevřeným okupantema agresorem, i když už před tím podobným způsobem de facto okupovalo části Gruzie a Moldávie. S východní Ukrajinou pak hraje už roky podivné hry. Až trapně podobné gruzínské Osetii či Abcházii, nebo moldavskému Podněstří.
Místo zvyšování ruské životní úrovně, která se za poslední roky citelně propadla, zlepšování zdravotnictví nebo modernizace téměř po všech stránkách zaostávající ekonomiky nabízí dnešní ruský režim pocit nabubřelé velikosti, stojící ale na příslovečných hliněných nohou.
V posledních týdnech jsme opět svědky toho, jak se Rusko snaží ukazovat svaly. K východní hranici Ukrajiny stáhlo z celého Ruska na sto tisíc vojáků s tanky a letadly. Přes svého chromého běloruského spojence rozehrálo imigrační tlak vůči Polsku a pobaltským státům. A i na jednání s americkým ministrem zahraničí Antony Blinkenem se šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov snažil dávat Západu podmínky. Mimo jiné tu, že musí zaručit, že se NATO nebude rozšiřovat, a že u ruských hranic nebude umístěna vojenská infrastruktura Aliance.
Odpověď USA byla jasná a rezolutní. Uznejte územní celistvost Ukrajiny a stáhněte jednotky od hranic, řekl Lavrovovi Blinken, aniž jakkoli komentoval „ruské podmínky“.
Rusku není vůbec nic do toho, které země a kdy se stanou členy Severoatlantické aliance. Ukrajina, Gruzie a další státy, které se chtějí stát členy NATO, jsou suverénní země, které mají právo rozhodovat o své budoucnosti. Rusko do toho nemá co mluvit, jako nemělo co mluvit do podobného našeho, slovenského či estonského rozhodnutí.
Moskva, i když se tak snaží tvářit, není vůči Západu v pozici rovnocenného partnera. Nejdůležitější však je, že ruské chování posledních patnácti let je sebevražedné pro ruské národní zájmy.
Hlavním rizikem pro Rusko totiž není Západ. Ten v zásadě jen chce, aby se Rusko chovalo civilizovaně, neokupovalo cizí území a neporušovalo základní lidská práva. V případě, že ruský režim nebude metastázovat k brutální diktatuře, nebude se ani příliš snažit zasahovat do mocenských poměrů v zemi. A rozhodně to není Západ, kdo by měl vůči Rusku územní nároky.
Do NATO. Kvůli Číně
Moskva by se měla naopak velmi obávat čínského nacionalistického režimu. V čínském historickém pojetí je dnešní Sibiř jen Rusy krátkodobě odtrženou a obsazenou součástí jeho území. A Rusové sami jsou v čínsko-mongolské tradici jen dávní vazalové chánů. Ruská Sibiř, bez jejíhož nerostného bohatství by i ta současná nevelká prosperita zbytku země brutálně poklesla, je přitom dnes Rusy téměř neosídlenou, nerozvinutou a zanedbanou částí obrovské země. Rusko má už jen desetinu obyvatel Číny, ale dvojnásobnou rozlohu. Výkon ekonomiky je oproti Číně desetinový.
Jak případný souboj takových dvou zemí dopadne, umí spočítat žák první třídy. A i on by přišel na to, že Rusko, má-li přežít, potřebuje spojence. Tím, který přichází v úvahu, je NATO. Proto by Rusko nemělo ve vlastním zájmu mít nic proti rozšiřování aliance. A naopak by si co nejdřív mělo do NATO podat přihlášku. Jinak tu za padesát let už žádné Rusko nemusí být.
49
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
