Je určitě správné, aby dětské zadlužení neničilo člověku mládí a dospělost. Neměla však jít vláda ještě dál? Neměly být tyhle dluhy odpuštěny docela?

V Česku se žádný svéprávný dospělý nemusí dostat do dluhové spirály. V neštěstí nebo nemoci mu pomůže sociální systém. Rozum by ho měl odradit od nákupů věcí, které jsou na jeho poměry drahé. A všichni už dnes vědí, jaké nástrahy páchají lichváři či pololichváři nabízející peníze za nemravný úrok.

Jenže dítě? Jak to si má uvědomit, že ho jedna chyba zatíží na celý život? Výchova k finanční gramotnosti na školách je pořád chabá. Chtělo by se tedy říci, ať to za děcka umoří ministerstvo školství.

Na zásadě, že se závazky musí dodržovat, však stojí celá společnost. Komu je odpustit a komu ne? Mají platit za děti jejich rodiče či zákonní zástupci? I když o škodě nevěděli a jsou sami ve svízelné situaci?

Vláda se snaží mezi těmito zásadními mravními otázkami kličkovat, jak jen může. Chce omezit drtivé dopady na dětské dlužníky a zároveň neomezovat práva věřitelů. Nad návrhem se ve sněmovně strhne sentimentální a pokrytecká slovní přestřelka.

Kabinet měl být radikálnější. Veškeré dodatečné poplatky za dětské dluhy by se měly zrušit. S výjimkou škod, které způsobí očividně ničemnými čin