Od zavedení přímé prezidentské volby před deseti lety patří k dobrému tónu hledat podporu pro kandidaturu především u občanů. Miloš Zeman si dokonce v roce 2013 dal podmínku, že nebude-li mít sto tisíc podpisů, do zteče Pražského hradu se nepustí.

Archy s podrobnou identifikací podporovatelů slouží adeptům jako důkaz, že je lid má rád a přeje si je v čele nejvyššího státního úřadu. Potřebnou várkou padesáti a víc tisíc podpisů se letos chlubí Petr Pavel a Danuše Nerudová. Jenže tentýž cenný balík mají Tomáš Březina nebo Alena Vitásková, údajně i Jiří Kotáb. Čili uchazeči bez naděje na úspěch.

Kateřina Perknerová
Trestní stíhání jako rébus

Všechny to ale stojí spoustu úsilí, peněz a lidských zdrojů. Z tohoto pohledu se jeví vcelku pochopitelné, že adepti, kteří mají oporu mezi zákonodárci, se obrátili na ně. Pavel Fischer jich má na své straně padesát, Jaroslav Bašta dvacet a Tomáš Zima třináct. Dokonce i Andrej Babiš nebo jakýkoli uchazeč v barvách ANO se prokáže podpisy vlastních poslanců.

V půli listopadu, kdy bude kandidátská soupiska oficiálně uzavřena, budou přípravné závody zapomenuty. Voličská přízeň se upne na toho, kdo bude nejpřesvědčivější, kdo si nebude hrát na prezidenta, ale z jeho chování, vyjadřování, zkušeností a znalostí vyplyne, že by jím být měl.