Nedělní ráno bylo jak probuzení ze zlého snu. Andrej Babiš de facto přestal být premiérem České republiky a změnil se v dosluhujícího předsedu vlády. Tedy člověka, který jen čeká na nástup nového kabinetu, balí si pomalu své věci. Dodělává, co musí dodělat, a ví, že půjde. Jinou variantu Babišovi výsledek voleb v ústavním uspořádání nedává. Ano, stále je tu Miloš Zeman, ale ani on nemá sílu udělat nic jiného než předání moci nové většině pozdržet.

S koncem vlády Andreje Babiše se vyčasilo i nad mezinárodním postavením Česka, které Babiš svým konfliktem s EU tolik zatěžoval. Česku kvůli jeho osobním problémům s obřím střetem zájmů kolem Babišem stále vlastněného koncernu Agrofert hrozilo, že se dostane do skupiny problémových zemí. Jako je orbánovské Maďarsko nebo Polsko PiS. Babiš si svůj osobní problém odmítl vyřešit a za něj ho řešilo celé Česko. Diplomaté, ministerstva, úředníci, právníci. Česku hrozilo, že nejenže bude vracet peníze EU, že se za Babiše bude soudit s Bruselem. A že o bilion korun z fondů EU zčásti, nebo celý přijdeme. I výplata fondu obnovy už byla podmíněna tím, že „problém Babiš“ vyřešíme.

Volby problém Babiš vyřešily. A Česko se konečně bude moci věnovat skutečným problémům našeho státu. Jak vyřešit kvadraturu kruhu Zelené dohody, tedy neprodukovat emise a nezchudnout? Co budeme chtít dosáhnout jako předsednická země EU v příštím roce? Podpoříme posilování evropské obrany, nebo vsadíme na restart NATO? V čem dokážeme spolupracovat v EU s Německem? Máme pokračovat ve V4, nebo se od stále méně demokratických režimů Polska a Maďarska aspoň na čas distancujeme? Je toho mnoho, mnoho, co jsme dlouho neřešili, protože jsme řešili pořád hlavně problémy premiéra. Máme co dohánět. Ale aspoň, že Babiše už řešit nemusíme.