To je správné, i když v tomto případě platí trojí „ale“.

Než se k němu dostaneme, tak alespoň bleskem, proč „superhrubá mzda“ vůbec přišla na svět. Je to politický trik. ODS slíbila nízké daně. Pak jí to početně nevycházelo. V roce 2008 sice zavedla slíbenou patnáctiprocentní daň, ale z vyššího základu.

Nyní k oněm ale:

Rouška? A kdy to beru?

Snížení daní pro zaměstnance připraví státní rozpočet o sedmdesát až devadesát miliard korun. Mohou si to veřejné finance, které už teď kryjí koronavirové ztráty půl bilionovým schodkem, dovolit?

Druhý otazník: Andrej Babiš je mistr silných propagandistických výroků. V menším se podobá Donaldu Trumpovi. Teď praštil do stolu. Vzbudil rozruch a kladná očekávání. Zítra řekne: Já to vlastně ani nechtěl. Nebo: Moji odborníci mě přesvědčili, že to nejde. Zůstane však obecné povědomí, že chtěl lidu přilepšit.

A třetí „ale“: Není daleko k volbám. Srdce a ideály jsou sice nejdůležitější, lidé však hlasují především tobolkou. Tedy dokonalý úplatek?

Na všechna „ale“ je třeba brát zřetel. Nejdůležitější však je, že si zaměstnanci, kteří plní svými odvody státní kasu, daňovou úlevu zaslouží.