Již v roce 1938 jsme v našem domě poskytli azyl strýci s rodinou, kteří narychlo museli opustit Cheb před zfanatizovanými německými občany. Naléhavost situace byla zřejmá z malých zavazadel, která si rodina přinesla.

Brzy nato, krátce po odstoupení Sudet, jak Němci oblast nazvali, přišla mobilizace. Rodina se rozhodla, že se ženy a děti musí vzdálit od hranic do vnitrozemí. Jako jediná možnost se naskýtalo využít tetiných známých z Chebu, jejichž rodina žila v Lazsku u Příbrami,kam jsme narychlo odjeli. Babička narychlo ušila z prostěradel ranečky, kde jsme měli nejnutnější oblečení a školní potřeby. Vzpomínám si, jak se nám němečtí mladíci, kteří přistoupili do vlaku v nově sudetském Blížejově, smáli. Další zabrané území bylo z Holýšova do Nýřan.

Hostitelé v Lazsku nás přibrali do rodiny, kde se i společně jedlo. Matka s tetou chodily vypomáhat na pole jako náhrada za muže, kteří narukovali do armády. My děti jsme navštěvovaly školu v Milíně. Třída již byla kvůli uprchlíkům přeplněna. Do školy jsme chodili pěšky v každém počasí asi 2 kilometry. Na oběd jsme dostali 1 Kč na dršťkovou polévku.

Ráno 15. března 1939 mě probudila plačící matka a sdělovala mi, že je naše vlast obsazována německými vojsky. Otec tušil, že se schyluje k válce, a i přesto, že měl časově náročné zaměstnání u ČSD, koupil ze Stráže kozu, protože měl z první světové války zkušenost, že byla bída o jídlo. K tomu si musel pronajmout pole, na němž jsme pěstovali obilí a brambory, abychom zaopatřili sebe i dobytek, protože množství potravin dostupných na potravinové lístky bylo tak na pomalé umírání. Pronajaté pole o rozloze zhruba 60 arů bylo hned za Domažlicemi mezi dvěma roklemi. Dnes v těchto místech začíná zástavba panelových domů na Kozinově poli. Koncem války jsme měli již pět koz, několik králíků a slepic a to vše na dvorečku 7 krát 7 metrů.

I přes každodenní strach válečných let bylo třeba se stále starat o hospodářství a plnit školní povinnosti. Chlapeckou školu a další budovy zabrali vojáci (branná moc), museli jsme tedy navštěvovat školu dívčí, než byla zabrána německou mládežnickou organizací Hitlerjugend, opouštějící německá města před bombardováním. Výuka pak probíhala roztříštěně po domažlických restauračních místnostech, v muzeu, vBrance apod. V zimě jsme měli zimní prázdniny a chodili jsme si jen pro úkoly. Když začalo bombardování Říše a sirény houkaly po půlnoci, začínalo vyučování až v 10 hodin. Politická situace měla vliv i na školní osnovy týdně jsme měli 16 hodin němčiny a 8 hodin češtiny. Také asi dva roky byly zavedeny do klasifikace šestky.

Když docházely pracovní síly a mládež byla nasazena na nucené práce do Německa, museli jsme jako dvanáctiletí povinně jít na česání chmele za protektorátní hranici do Tuchořic u Žatce (Tuchorschitz bei Saaz). Na chmelu jsme byli od 22. července do 3. září 1944. Přespávali jsme ve velké konírně, přehrazené dřevěnou přepážkou na část pro chlapce a pro dívky. Pryčny byly pokryty slámou, překrytou dekou, další deka sloužila k přikrytí. Snídaně a obědy se odbývaly na chmelnici. Ráno se podávala černá melta, k obědu přes týden hrachová polévka, v neděli hovězí polévka z kostí a kousek másla. Bochníček chleba sypaný bukovými pilinami musel vystačit na několik dní. K večeři bývaly olomoucké syrečky. Po příjezdu jsem splnil slib rodičům, že je budu informovat, jak jsme dojeli. Na pohledu s tuchořickou kaplí stálo:

„22. července 1944 Šťastně jsme dojeli, ale zpotil jsem se dost. Cesta trvala 12 hodin. V Mladoticích jsme stáli 2 hodiny (hranice mezi Sudety a Protektorátem). Dnes nejsme ještě na chmelu. V Plzni jsme dostali černé kafe. Spíme na slámě přikryté dekou. Já jsem dal všem dobrou noc a blechy mě štípaly celou noc, co mě nejvíc mrzelo. Pozdravujte všechny, nemám místo na vypsání, pošlete obálky 3 Gutverwaltung Hermann Blaschke, Tuchorschitz bei Saaz, Sudeten 11 B."

Na starosti nás měli dva kantoři, „Jarda" Haas, začínající učitel, a paní učitelka Veselá. Zpět domů na domažlické nádraží jsme se vrátili s chmelovou kytičkou, ruksakem s nejméně pěti kily „krvavých hrušek", špinavým prádlem a ešusem. Válečná atmosféra gradovala. Žili jsme s vírou, že budeme brzy osvobozeni, ale situace se stále více dramatizovala.

Svatopluk Krejsa, Domažlice


Podělte se s námi o příběhy z války:

Domažlicko je plné příběhů. U příležitosti 70. výročí osvobození Československa a konce II. světové války vyzýváme vás, čtenáře, abyste se s námi podělili o příběhy z této doby. Ať už jde o vaše vlastní zážitky nebo vzpomínky vašich blízkých. Své příběhy nebo i dobové fotografie nám můžete zasílat na náš e-mail redakce@domazlicky.denik.cz nebo na adresu Domažlický deník, Msgre B. Staška 70, 344 01 Domažlice.(red)