VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Václav Ponocný starší: malý velký (dobrovolný) hasič

Pocinovice – Dobrovolný hasič oslavil sedmdesáté narozeniny.

14.4.2017
SDÍLEJ:

Václav Ponocný starší na snímku s nejmladšími hasiči z přípravky předškolních dětí.Foto: Z. Huspek

Jsou lidé, kteří si odpracují své hodiny a pak doma odpočívají u televizorů – nic proti nim. Jsou jiní, kteří si odpracují své a pak se věnují koníčkům pro svoji potěchu – nic proti nim. A pak jsou lidé, kteří si odpracují své a věnují se svým koníčkům, jež propojili se svým zaměstnáním a povýšili je na poslání a službu ostatním. A mezi nemnoho takových lze směle zařadit i Václava Ponocného staršího, který oslavil sedmdesáté narozeniny.

Dětství dnešních sedmdesátníků

Narodili jsme se ve stejném roce, oba jsme hasiči, tykáme si, a tak mě hned na počátku našeho setkání u diktafonu zajímalo, jak žili kluci na vesnici v oněch nechvalných padesátých letech. A Václav začal takříkajíc z gruntu: „Rod Ponocných je v Pocinovicích od roku 1908, kdy si moje babička koupila baráček, ve kterém sedíme. Táta se tady narodil o rok později, měli něco málo přes 2 hektary pozemků, na kterých hospodařili. Měli jednu krávu, když se táta oženil, koupili si ještě jednu a baráček začali přistavovat, nejdřív předělali maštal na větší, potom přistavili stodolu… Já jsem se narodil jako čtvrté, nejmladší dítě. Do školy jsme chodili nejdřív tady a potom do měšťanky ve Kdyni. Z našeho ročníku nás jezdilo 14 a těch o rok starších dokonce 16, takže se po vsi pohybovalo 30 dětí. Jako kluci jsme celkem drželi partu, nejvíc se hrál fotbal. Potom jsme si založili Klub terénních cyklistů, bylo nás asi 13 a jezdili jsme terénní závody po vsi, tehdy to tady vypadalo úplně jinak než dneska, i močál tam byl, přes to se jezdilo. Kolo měl každej postavený podle svých možností a pořád se to upravovalo. Když jsme závod skončili, tak jsme se pohádali, kdo vyhrál a kdo byl druhej… a šli jsme hrát fotbal. Po fotbale, když bylo hezky, jsme se taky někdy scházeli vedle zbrojnice u baráku, říká se tam U Fraňků, pod třešněmi byly lavičky a tam se hrálo a zpívalo. Byli tady 3 harmonikáři, co s námi chodili do školy, a to bylo to nejlepší ze všeho. V neděli se chodilo do kostela a na návštěvy k příbuzným.“


Tehdy ještě neregulovaná říčka Andělice měla vysoké břehy a v nich měli kluci vykopané bunkry, kde dělali táboráky, v zimě hráli hokej na rybníku u Krondla, sáňkovat chodili na kopec k Dobré vodě anebo na stráň nad stavbami bývalého JZD, kde se říká Na Udici. Tam měly děti na lesní pěšině dráhu pro lyžaře s malým pahrbkem, kde se dalo i skákat.

Poněkud nebezpečné, o to však dobrodružnější byly divoké jízdy na vozíku v lomu nad vsí: „Byla tam natažená kolej trochu z kopce, kolem bylo kamení, železný vozík jsme vytlačili nahoru, nasedli jsme a už to jelo. Jak to zrychlovalo, tak jsme vyskakovali mezi ty kameny… Dneska se divím, že jsme to vůbec přežili,“ vzpomíná Ponocný s úsměvem a přidává jeden postřeh: „Přes rok jsme byli jedna parta, ale o prázdninách se to vždycky zvrtlo a vesnice se rozdělila na Hořejšáky a Dolejšáky a začali jsme proti sobě válčit. A ničím jiným, než kamením. Většinou to bylo kvůli holkám, na prázdniny sem jezdilo plno děvčat a ti starší kluci nesnesli, když nějaká byla s Hořejšákama, tak Dolejšáci šli proti nim a naopak. Dost často to končilo modřinama.“

Mnohdy byl po příjezdu kluků ze školy doma na stole lístek Jsme na poli, přijď za námi a pak nebylo zbytí. Většina rodin měla ještě kus polnosti, kde bylo nutno vypomáhat.

Celoživotní poslání

Všechny tyhle aktivity byly spontánní, kluci se prostě domluvili a šlo se. Organizovaní byli dobrovolní hasiči. V Pocinovicích byl sbor založen v roce 1880 a malý Ponocný vstoupil do kroužku mladých požárníků v roce 1955, to mu bylo osm. V přibližně stejné době jsem i já přišel k požárníkům v místě svého bydliště ve Františkových Lázních. O prázdninách jsme chodili na žňové hlídky ke trati do Aše a Vojtanova, od jiskry parní mašiny občas chytlo obilné pole a my to běželi uhasit. 


„Tady to bylo jinak,“ vybavuje si Václav, „v letech 1963-68 jsme měli nad vsí na kopci Na Udici takový tábor, děti si samy postavily 3 sruby, kde se dalo i spát, odtud je vidět na celou dráhu od Úborska až skoro k Loučimi, děti pozorovaly vlak a když něco chytlo, tak se to hlásilo a jela to uhasit cisterna. Dodnes jsou ve zbrojnici zápisníky.“

Na rozdíl od Vaška, který u hasičů strávil celý život, já jsem je v 15 letech opustil a vrátil se až v roce 2002, kdy jsem už bydlel v Loučimi. Ale nepředbíhejme.

#clanek|3212915#

„Když se táta s mámou v roce 1933 vzali, o rok později byla velká povodeň a nám hnedle spadl barák. Moje sestra byla ještě v kolíbce, spala v komůrce, Andělice tehdy byla jenom stoka a domek byl postavený z hliněných vepříků, voda to podemlela a hasiči to celý den podkládali, aby nespadla střecha. A od té doby byli naši hasičům vděční, tak se k nim dali,“ vysvětluje Ponocný hasičskou tradici v rodném domku. A možná ještě jedna věc sehrála svoji roli. Z oken obýváku má hasičskou zbrojnici hned za říčkou jako na dlani.

Hlavní náplní malých hasičů byl nácvik a účast na soutěžích jak okrskových, tak okresních. Jako řádný člen byl do sboru přijat v roce 1963 a v tomto roce se družstvo probojovalo až do krajské soutěže v Plzni Koterově. To už se učil opravářem zemědělských strojů v Sušici. V devatenácti následovala „občanská povinnost“ – dva roky ve vojenském stejnokroji. Ty Vašek strávil na letišti v Českých Budějovicích, po návratu se upsal JZD a nastoupil do dílen v Pocinovicích. Kdo pamatuje tehdejší dobu, ví, že dobrý opravář musel umět spravit veškerou techniku, kterou družstvo disponovalo – od pluhu až po traktor. A tady se začíná propojovat zaměstnání a činnost u hasičů, protože kromě vedoucího mládeže, jímž byl zvolen po návratu z vojny v roce 1969, dělal taky řidiče hasičských aut a podílel se na údržbě veškeré techniky. A ještě jedna důležitá událost se v onom roce odehrála. Na velikonoční pouťové zábavě v Loučimi se seznámil s manželkou Martou. Na otázku proč zrovna tam, ačkoliv oba bydleli v Pocinovicích, oba se smíchem krčí rameny.

#clanek|3211495#

„Prostě k tomu došlo,“ vzpomíná Václav a dodává: „od té doby dostal můj život jiný směr a náplň. Vzali jsme se 21. srpna 1971, po necelém roce na nám narodil první syn Petr. Začali jsme znovu upravovat domek, stáj se přestavěla na bydlení pro mojí mami a narodil se druhý syn Václav. To už byl táta dva roky po smrti, dožil se jen šedesátky, zatímco mami ho o 33 let přežila.“

V roce se narodil třetí syn Pavel a všichni tři se měli čile k světu. Petr se vyučil chovatelem ovcí, Václav v Sušici stejnému oboru jako táta, Pavel vystudoval strojní průmyslovku v Klatovech. A všichni zcela samozřejmě pokračovali v rodinné tradici – aktivní účastí v hasičském sboru. Pod vedením nejstaršího Ponocného dosahovala soutěžní družstva nebývalých úspěchů a úspěšně reprezentovala Chodsko nejen na krajských, ale třikrát dokonce i na celostátních soutěžích.

„Když moji kluci byli za dorostence, jezdili jsme po pohárech třeba do Rakovníka, Příbrami, Jablonce, Mariánských Lázní a jeden rok jsme objeli dokonce 42 soutěží a rok má 52 týdnů. Je to vůbec možný?“ ptá se sám sebe oslavenec a tohle období považuje za nejslavnější, o čemž svědčí štosy diplomů z té doby a 210 pohárů vystavených v hasičské klubovně z doby pozdější.

#clanek|3210626#

Časem si Petr i Václav dodělali maturitu a oba se stali profesionálními hasiči. Zatímco Petr po deseti letech skončil, Václav je v HZS Domažlice dodnes. Je garážmistrem stejně jako jeho táta, který tuhle funkci zastával v Pocinovicích od roku 1979 celých 30 let. A že techniku ovládal skutečně perfektně, dosvědčí skutečnost, že roce 1980 dostali přidělenou Avii, kterou celou rozebrali a opravili tak, že ji v Pocinovicích používají do dneška. Třetí syn Pavel dělá mistra v bývalých dílnách JZD, které po ukončení činnosti družstva koupil soukromník a v nichž Václav mistroval od roku 1975 celých 27 let.

„Do revoluce to bylo složitý, jeden čas dokonce hrozilo, že se tady všechno rozpadne. Bylo tu plno lidí, který nepodporovali komunisty, byla tu strana lidová, dokonce jsme byli označeni jako nějaký centrum odporu, to je tvrdý slovo, ale tak to bylo. V padesátých letech nahnali celou ves do JZD, dva roky nato tři čtvrtě lidí odešlo, těm potom nandali takový dávky, že to nemohli splnit, a jenom proto, aby se do družstva vrátili. V KSČ jsem nikdy nebyl, což je zajímavý. Nikdy za mnou nikdo nepřišel, abych do strany vstoupil, a to i za léta, co jsem dělal vedoucího dílny. Nevím, jestli to bylo tím, že rodiče chodili do kostela, táta tam jako samouk hrál na varhany, byli v ČSL… To JZD tady nikdy nebylo dobrý. Přišel předseda, ten začal stavět, na jednotku měli lidi pár korun, škoda mluvit. Ženským, dali 300 korun měsíčně, 340 korun měl táta důchod a já jsem tolik musel platit za učení. Jak mohli žít? Měli krávu a prodávali mlíko, jinak by měli úplnou bídu…“ hodnotí lapidárně tehdejší režim, v němž jsme strávili svá nejlepší léta.

Doba současná

Jen dvakrát přerušil práci s mládeží – v polovině sedmdesátých let, kdy rekonstruoval domek, a v roce 2002, kdy jej na oslavách 100. výročí založení hasičů v Loučimi postihl infarkt. Po několika letech se opět vrátil k práci s dětmi, která je náročná, o to však záslužnější, a tak v Pocinovicích mají dnes přípravku z dětí z mateřinky, mladší a starší žáky a dorostence a je radost dívat se na ty nejmenší, jak miniaturními hadicemi hasí zapálený papundeklový model baráčku.

Výkonná jednotka má 19 lidí a je zařazena do JPO 3, to je po vyhlášení poplachu do 10 minut výjezd. „Já už na zásahy nejezdím,“ říká Václav, „naučil jsem se jezdit s novou Tatrou, kdyby náhodou bylo potřeba, protože ten první výjezd se vždycky dá dohromady. Jezdí se většinou tady po okolí. Poplach se vyhlašuje na mobil, ve zbrojnici je vysílačka, tam se pak dozvíme, kam se jede. Když nebyly mobily, zavolalo se Ponocným, poplach se vyhlašoval sirénou, ta se spouští i dneska 2x po 25 sekundách. Zásahové družstvo musí absolvovat školení, zdravotní prohlídky, školení na dýchací přístroje… scházíme se jednou za 14 dní a cvičí se s technikou, protože máme kompletní vybavení – motorové pily, žebříky, čerpadla, musí se projet auta… pořád je co dělat.“

#clanek|3211498#

Jeho práce u hasičů byla odměněna mnoha vyznamenáními, z nichž nejvyšší – titul „Zasloužilý hasič“ – mu bylo uděleno v roce 2012.
„Na hasičský odpočinek se nechystáš?“ zeptal jsem se na závěr.

„Zatím ne, buď mě skolí další infarkt, nebo to poslední v životě. Pokud mi zdraví dovolí, tak se tomu budu věnovat,“ odpověděl Václav Ponocný bez váhání a já vím, že se ještě dlouho budeme potkávat na hasičských soutěžích, které zasvěceně moderuje v pracovní uniformě, i na výročních valných hromadách, kde jako člen výkonného výboru zasvěceně referuje o činnosti dobrovolných hasičů domažlického okresu ve vycházkové uniformě, jejíž nárameníky zdobí dvě velké orámované hvězdy.

Místo závěru

A když už jsem byl v Pocinovicích, napadlo mě zeptat se lidí, jejichž životní cesty se v čase minulém či současném nějakým způsobem s cestou Václava Ponocného potkaly. 

Václav Svoboda, první porevoluční starosta obce, s nímž pracoval dvě volební období Ponocný starší jako místostarosta: „O Vaškovi je všeobecně známo, že je hasič tělem i duší. K tomu jej vedl jeho otec František. Vašek zapojil do hasičů celou rodinu, včetně malého vnoučka Šimona. Málo lidí ale zná jeho manuální a technickou představivost a zručnost. Vymyslel mnoho zlepšováků jak v původním zaměstnání v JZD, tak i na technice, kterou používá obec Pocinovice. Vašek zlepšení nejen vymyslel, ale do posledního puntíku realizoval, takže fungovala na jedničku s hvězdičkou. Za to mu patří veliké poděkování.“

Mimochodem – dodnes lze Ponocného vidět za volantem žacího traktůrku při údržbě obecní zeleně.

Současná starostka Marie Homolková: „Pana Václava Ponocného znám od svého dětství, jako dítě jsem chodila do kroužku mladých hasičů, který pan Ponocný vedl a vede dodnes. Pro mě osobně je velká autorita, pracovitý, spolehlivý, ochotný a hodný člověk.“

Eva Turečková, učitelka Střední zdravotní školy v Klatovech, iniciátorka vzniku ženského družstva veteránů, jejíž děti taky chodily do hasičského kroužku: „Je těžké vyjádřit se stručně, ale budiž: Malý Velký Muž, chodící kronika obce, slovo NE nemá ve slovníku, nikdy neodmítne pomoc druhým a vytrvale pokračuje tam, kde by to již ostatní dávno vzdali – hlavně v práci s dětmi.“

Leon Stavovčík, policista a starosta okrsku Pocinovice: „Je těžko popsat vše, co dělá pro obec a hasiče, ale v každém případě je hybatelem veškeré hasičské činnosti v obci, v okrsku a za naši část domažlického okresu i na OSH. Organizoval a byl u všeho, co se týkalo výstavby a přestavby hasičské zbrojnice a oprav i generálek hasičských vozidel a vybavení. A přitom organizuje veškerou soutěžní činnost a výchovu hasičské mládeže. Je za ním tolik práce, že by to možná nezvládlo několik lidí, kdyby chtěli udělat totéž.“

#clanek|3213992#

Jakéhokoliv jiného závěru pokusu o portrét člověka vzrůstem malého, o to většího však významu, myslím není potřeba.

PS: Nejlepší příběhy píše sám život. Když jsem byl v pondělí 27. března za Ponocným autorizovat tento článek, vyfotil jsem si v pocinovické zbrojnici zaparkované hasičské vozy. Při jízdě ze Všerub mě zaujal vrtulník se zavěšeným bambi vakem na hašení požáru, pendloval mezi všerubským rybníkem a Kdyní. V Brnířově na návsi stály hasičské cisterny a z rybníka čerpaly vodu, aby ji vozily do kopce pod Čepicí, kde hořel kus lesa a hasiči tam měli plné ruce práce. Pocinovickou cisternu řídil… nebude těžké uhodnout kdo. Václav Ponocný starší.

Zdeněk Huspek

Autor: Redakce

14.4.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nehoda u Hamru.

Řidička u Hamru havarovala ve stromoví

Ilustrační foto.

Sebevraždě se podařilo zabránit

Traktůrky závodí v Radonicích

Radonice – Podvanácté se v sobotu v Radonicích sejdou příznivci recesistického závodu malých traktůrků Terra cup. Opět pro ně bude připravena trať, na které budou dvoučlenné týmy plnit zábavné úkoly.

Podvodnice ženu obrala kvůli pracím práškům

Hluboká – Před novým druhem podvodu varuje policie. Neznámá žena oslovila obyvatelku Hluboké, že její sousedce přivezla objednané prací prášky, které si u ní objednala.

FOTO: Ohlédnutí za chovatelskou výstavou v Horšovském Týně

Horšovský Týn – Anenská pouť v Horšovském Týně již minulostí, ve svých domovech jsou také zvířata předvedená na chovatelské výstavě. Pravda, ne všechna, některá změnila své majitele, aby tak založila či posílila stávající chovy.

DOTYK.CZ

Před 41 lety se Zlaté piesky zalily krví. Došlo k nejhorší letecké havárii u nás

/VIDEO/ Pavol Hammel měl krušnou noc, slavilo se, pilo. Teď je kolem osmé ráno a on vláčně klimbá v odbavovací hale pražské Ruzyně. Pár kolemjdoucích ho poznává, je to frontman bigbítové kapely Prúdy, v roce 1976 dost populární. V 8:27 se zvedá dopravní letoun Iljušin Il 18-B z ruzyňské rampy, bez rockera na palubě. Alkoholové koma mu právě zachránilo život.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení