VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Prababička vzpomíná: To století tak rychle uteklo…

Domažlicko – Tuto nezapomenutelnou a všeříkající větu prohodila moje prababička s lehkostí malého dítěte na oslavě svých třiadevadesátých narozenin.To, co my známe pouze z vyprávění nebo hodin dějepisu, si Vlasta Brunclíková prožila osobně. Když si uvědomím, jak obrovský pokrok udělala společnost za její život, přebíhá mi mráz po zádech. Svět jí za pouhopouhé století doslova vyrostl před očima. Má jeden z darů, kterých je třeba si vážit. Vzpomínky.

7.12.2015
SDÍLEJ:

Vlasta Brunclíková v červenci oslavila 93. narozeniny. Foto: archiv rodiny

Vím, že tvůj tatínek byl v první světové válce. Můžeš mi o něm něco povědět?
V roce 1914 už měl můj otec ženu a tři syny. Když ale přišla první světová válka, musel rodinu opustit. Bojoval v rakousko-uherské armádě, tehdy jsme ještě patřili k Rakousko-Uhersku, ale přeběhl do Ruska a s ostatními vojáky utvořili pod vedením T. G. Masaryka československé legie. Světová válka trvala do roku 18, ale táta se vrátil až v roce 1920. Léta páně 1917 v Rusku vypukla bolševická revoluce a naši legionáři se museli probíjet přes celou Sibiř – jeli vlakem až do Vladivostoku. Pluli přes Tichý oceán, Středozemním mořem se pak dostali do Evropy a z Terstu táta přijel vlakem do nové Československé republiky. Celá nelehká cesta mu trvala dva roky! Musela je pohánět obrovská touha po vzdáleném domově! Věřím, že ve zdravém rozumu je držela jen víra v lepší zítřek…
Shledal se potom se svou rodinou?
O své dosavadní rodině tatínek nic nevěděl, tak se vrátil do svého rodiště – do Plas. Doma našel pouze svého otce a tři syny. Jeho matka i manželka zemřely na španělskou chřipku v osmnáctém roce. Na krku tátovi zůstaly tři děti. To je paradox, že? Otec přežil válku, zatímco žena zůstala v bezpečí domova a přesto nepřežila. Španělská chřipka si nakonec vyžádala víc obětí než celá 1. světová válka.
A co tvoje maminka?
Rodiče jsou oba rodáci z Plas, tím pádem se znali už jako děti. Moje matka už byla také vdova, po svém prvním muži se jmenovala Ševčíková. Z prvního manželství jí zůstala holčička a malý kluk. Synek zemřel na tuberkulózu jako malý chlapec, dcera Miluška ve 25 letech také.
Všimli jste si, kolik lidí umíralo? Jak smrt byla všední záležitostí? To je jedna z věcí, které také nevyhnutelně provázejí dobu prababiččina mládí.
Měla jsi ještě další sourozence?
Jsem z osmi dětí. Z tátovy strany byli v rodině 3 chlapci, z matčiny další dvě děti. Když se za určitou dobu rodiče dali dohromady, celkem už se starali o pět dětí! Máma brala po bývalém muži Ševčíkovi penzi, proto se za tatínka nikdy neprovdala. Nikdo to ale nevěděl, všichni je jmenovali pan Majer a paní Majerová, nakonec spolu byli 46 let. Když pak táta dostal práci v Plzni, už si mohli dovolit postavit i nový domek. Ve dvaadvacátém roce ho dokončili a v témže roce jsem se já narodila. Za dva roky přišla na svět moje sestra Joška a po ní i třetí dívka Anička, ale ta umřela brzy – chytila asi psotníček (nachlazení) a dostala zápal mozkových blan.
Kam jsi vlastně chodila do školy?
Roku 1928 jsem nastoupila do obecné školy v plaském konventu. V zimě se muselo chodit do sklepa pro uhlí, chodili jsme vždy dva s velikými nádobami – v každé třídě byla mohutná kamna. To si dnes ani neumíte představit!
Můžeš nějak popsat tehdejší život? Co bylo ve tvém dětství jinak než dnes?
My jsme měli hezký život. Když jsme přišli ze školy, museli jsme vzít husy a jít s nimi na pastvu. Ve čtvrtek nebyla škola (zato byla v sobotu), to jsme pak pásli husy celý den. Husy se koupaly v řece, aby měly pěkné peří – dralo se třikrát do roka, dvakrát byla ta nejlepší škubka, ta třetí nebyla tak kvalitní, ale taky se upotřebila. Když se na podzim sklidila pole, chodilo se na klásky, s nimi jsme pak krmili drůbež. Ve volném čase si dívky šily na panenky nebo vyšívaly. Maminka zůstávala doma, vařila na poledne a starala se o domácnost, nikdy ale nechodila do práce. Byli jsme podstatně víc venku než dnešní generace, v létě skoro pořád. Děti také musely poslouchat rodiče mnohem víc než v dnešní době. Myslím, že ten život byl nějak hezčí…

Kombinace babiččiných úžasných vzpomínek a její upovídanosti by dokázala utvořit jedinečnou knihu, ale limit mého interview je na rozepsání jejího povídání příliš nízký. Nemám ani tušení, jak rozsáhlá by byla kompletní galerie jejích vzpomínek. Jistá jsem si však skutečností, že předat světu její životní příběh by stálo za to!
Autor: Renata Routová

Autorka je studentkou Gymnázia Jindřicha Šimona Baara v Domažlicích. Rozhovor se svojí prababičkou připravila v rámci soutěže pro novinářské talenty O zlatého Oppera. V silné konkurenci obsadila druhou příčku za Alenou Osvaldovou (rovněž GJŠB).

Autor: Redakce

7.12.2015
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pelechenský GurGul.
24

FOTOGALERIE: Nejlepší guláš uvařili hasiči z Žíňan

Opustili nás.

Opustili nás

Kostelem sv. Mikuláše ve Kdyni zněly varhany

Kdyně – V kostele sv. Mikuláše ve Kdyni se v neděli konal devátý ročník celorepublikového Českého varhanního festivalu, jehož cílem je propagace historických varhan.

Kracíkovi role učitele nevadí. Mladým pomůžu rád, říká útočník

Plzeň – Vytáhnout nahoru další mladíky. Úkol pro hokejového útočníka Jaroslava Kracíka, který se po návratu ze zahraničí chystá v mateřské Škodě Plzeň už na třetí sezonu.

Za uložení pneu a azbestové suti se nově platí

Domažlice – Enormní nárůst objemu odevzdaného nebezpečného odpadu dvou typů vedl domažlickou radnice k nepopulárnímu kroku – zpoplatnění jejich příjmu ve sběrně ADEVI v Cihlářské ulici.

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení