Pomůže mi každý, na koho se obrátím

Tento týden jsme s naším seriálem zavítali do Semněvic na Horšovskotýnsku a jejich spádových obcí Šlovice a Pocinovice. Josef Hálek, rodák a obyvatel Šlovic, zde dělá 184 lidem starostu již dvě volební období, v zastupitelstvu obce však působí už více než čtyřicet let.

Co se vám v poslední době podařilo v obci zvelebit?
V roce 2008 jsme začali se zvelebováním návsi, předchozí vedení zde vybudovalo krásný park, který ale časem zarostl. Požádali jsme tedy Základní školu a Odbornou školu v Horšovském Týně a její žáci-zahradníci nám tady udělali krásný park. Každý rok se o něj starají a máme s nimi skvělou zkušenost, stejně jako s horšovskotýnskými žáky-zedníky, kteří nám v Pocinovicích opravili dům a s žáky oboru pečovatelské práce, kteří nám pomáhají s pořádáním srazů seniorů a oslav MDŽ. Dále jsme například opravili hřbitov, vybudovali u něj komunikace, opravili fasádu, střechu i interiér kulturního domu nebo postavili odpočívadlo, na všechno jsme získali dotace. Na vlastní náklady jsme pak předělali starý obchod na byt, vybudovali schody ke kostelu, kam byl moc špatný přístup, a především opravili čtyři kapličky – jsem rád, že se nám to povedlo, vypadají moc pěkně.

Co chystáte do budoucna?
Do dubna by mělo být postaveno vyhlídkové místo – malá dřevěná rozhledna s altánkem, stojanem na kola, s prvky na protažení těla a s informační tabulí. S projektem přišel a dotaci nám na něj dal Svazek Domažlicko. Plánuje jich postavit více a příjemně mě překvapilo, že se začalo právě v Semněvicích. Věřím, že by rozhledna mohla přilákat další návštěvníky. Dále plánujeme začít opravovat boží muka, kterých máme celkem deset, vyčistit rybník nebo alespoň opravit hráze a vyměnit okna v KD. Chceme také přispět církvi na výměnu oken v kostele a víc se věnovat jeho opravě, protože kostel je jediná zajímavá památka v Semněvicích.

Je o návštěvu kostela zájem?
Ano, občas se tu zastaví turisté a chtějí se podívat do kostela, který je uvnitř moc pěkný. Právě proto ho chceme opravit, aby když někdo přijede a zastaví se v nové rozhledně, tak aby si mohl rovnou i prohlédnout kostel. Chceme mít turistům co nabídnout. Máme štěstí, že horšovskotýnský kastelán Jan Rosendorfský zde má chalupu a o kostel se nám moc dobře stará.

Jste malá obec, kam dojíždění místní lidé za prací?
Většina jich dojíždí do Německa, Domažlic nebo Horšovského Týna. Bývala tu práce v zemědělství, kde bylo zaměstnáno 35 lidí, ale teď jsou Semněvice asi jedinou vsí v blízkém okolí, která nemá jediné pracovní místo.

Semněvická škola už také nefunguje...
Škola zde bohužel skončila v roce 2007, protože v ní bylo jen šest dětí, přičemž jen jedno ze Semněvic. Škola fungovala už od roku 1945. Teď je v ní jeden byt, ze kterého nám nájemník dá výpověď, takže letos musíme rozhodnout, co se školou uděláme.

V obci vám chybí i obchod...
Obchod by se tu nepodařilo udržet. Mladší si nakoupí jinde, takže teď si vystačíme s tím, že třikrát týdně objednáváme pečivo a místní ženy ho vydávají. Navíc jsem jim uvolnil místnost, ve který bývala pošta, tak se tam vždy sejdou, dají si kafíčko a popovídají, zatímco chlapi sedí v hospodě.

Jaké spolky v Semněvicích působí?
Máme zde hasiče, myslivecký spolek, se kterým dobře spolupracujeme, stejně jako s chalupáři – pořádáme spolu během roku různé akce. V obci se koná obecní bál, pouť, dětský den, maškarní karneval, MDŽ, setkání seniorů, rybářské závody. A právě s chalupáři děláme hodně sportovních akcí – dvakrát do roka nohejbalový turnaj, bowling, hrajeme i kroket, to jsou akce, na kterých se hodně scházíme.

Co vás v obci nejvíce trápí?
Máme tu hodně nepřizpůsobivých občanů, kteří nám způsobují problémy. Hodně se tu například rozšířily černé skládky a krádeže, až to bylo neúnosné. Obrátili jsme se na policii v Horšovském Týně, která nám velmi pomohla, strážníci v Semněvicích zvýšili dohled a situace se dost zlepšuje.

Z čeho máte naopak radost?
Z toho, že v Semněvicích vyrostl nový rodinný domek, stejně jako ve Šlovicích, kde byli už skoro jenom důchodci a teď tam máme šest dětí, což je radostné. Jsem také moc rád za to, jak se mnou místní lidé spolupracují. Na koho se obrátím, ten mi ochotně pomůže.