O některých klíčových obdobích jeho pestrého života jsme si s Pavlem v předvečer jeho významného životního jubilea povídali. Stále svěží, s dobře formulovanými myšlenkami, odpovídal na otázky o radostech i osobních bolestech své životní cesty.

Dětství, ta volnost, bezstarostnost, lumpárny i dobrá předsevzetí…jaké bylo to tvoje?
Krásné, nádherné. Nositelem této atmosféry byla hlavně maminka a babička. Obě, spolu s druhým manželem maminky, který se k nám dětem choval moc pěkně, nás vychovávali s láskou, jistou náročností a i přísností. Říkaly: „Učte se, čtěte a sportujte, buďte slušní a snažte se pomáhat těm, kteří to potřebují.“ Vyrůstal jsem se dvěma sourozenci, o rok starším Petrem a mladší Marcelou. Dodnes nás spojuje silné pouto a jsme rádi, že máme jeden druhého. Rodiče před válkou bydleli v Písku a rok po válce se přestěhovali do Horšovského Týna. Tam jsem chodil do základní školy a adolescenci jsem prožil v Domažlicích při studiu na Gymnáziu JŠB. Zde žiji již 65 let, pokládám se za Domažličana, i když vazba na Horšovský Týn je u mne též silná.

Gymnázium a tvoje první studentská láska. Vzpomínám. Byl jsi pro nás mladší žáky krásným obrazem Šrámkova vidění vztahu dvou mladých, čistých lidí. Konec byl však krutý…když jsem ti podával těžkou ruku, měl jsem slzy v očích, ale v tobě četl sílu – musím! Zvládl jsi to. Připravil jsi do života dva syny, bojoval. Co tě drželo, pomáhalo ti?
Mluvíš o Libuši, mé životní lásce. Ano, chodili jsme spolu na gympl i na pedagogickou fakultu v Plzni, dokonce jsme měli i stejnou aprobaci. V roce 1960 jsem se s ní oženil. Darovala mi dva syny, bohužel ve svých 45 letech zemřela na leukemii. Hynkovi bylo 21, Pavlovi 9 let. Byla to největší bolest a největší zkouška. Chtěl-li jsem alespoň trochu zachovat stav rodinného bytí, nemohl jsem se ponořit do bolesti. Musel jsem žít, bojovat a učit se mnoha činnostem, o nichž jsem před tím měl jen jakési povědomí. Vztahy nás tří se tak jen prohloubily a upevnily. Velice nám pomohli sourozenci s rodinami a přátelé.

Sport tě provázel celý život. V lehké atletice jsi se dostal až na samý vrchol. Prožil jsi dlouhé období v reprezentaci ČSSR. Co všechno ti sport dal?
Sport formoval podstatnou část mého života. Především to, že člověk nemá v životě ani v práci nic zadarmo, že vše je podloženo tvrdou prací. Naučil mě prohrávat, ale i vítězit, vážit si soupeřů. V práci pak naslouchat i těm, kteří mají jiný názor. Respektuji zásady čestného boje, ale i zdravě ctižádostivý. Naučil jsem se překonávat překážky a bolest. Moje atletická kariéra je mapována roky 1958 až 1968. Byl jsem sedmkrát mistrem ČSSR v krosu a v běhu na 5000 m a absolvoval jsem řadu mezistátních utkání. V sedmašedesátém jsem vyhrál semifinále evropského poháru na pětikilometrové trati v Ostravě. S Ludvíkem Daňkem jsme byli jediní, kteří vyhráli své disciplíny. S atletikou jsem skončil v roce 1969. Ne tak se sportem. Dvacet pět let jsem byl předsedou tenisového oddílu v Domažlicích. Atletickým trenérem jsem byl u reprezentačního družstva basketbalistů mužů i žen. Hlavně jsem pak trénoval svého mladšího syna Pavla, který byl třiadvacetkrát mistrem ČR v bězích od 5000 m do maratonu. Sportoval i starší syn. V juniorském věku patřil v tenise i basketbalu k nejlepším v kraji.

Tvorba keramiky pro novou pec.
Staňkovská škola má novou pec


Po maturitě jsi vystudoval pedagogickou fakultu. Učil jsi v Hostouni, Domažlicích, Blížejově a za rok na to v roce 1971 tě ze školství propustili, lépe řečeno vyhodili. Nesouhlasil jsi s okupací naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Co tě vedlo k tomuto přímému, zásadovému postoji?
Připadalo mi naprosto nepřijatelné souhlasit s tím, aby vojska cizích států s puškami, kulomety a tanky vnikla na území rádoby suverénního státu a vnucovala nám navíc myšlenku, že jde o přátelskou pomoc. Můj postoj byl součástí přemýšlení, že zlu je třeba čelit a nebo alespoň nesouhlasit. Obrovskou podporu jsem měl u své ženy. Řekla: „Buď takový jaký jsi. Proto tě mám ráda a proto si tě vážím. Budou-li naše děti na to mít, stejně svého dosáhnou.“ I stalo se. Po velkých peripetiích Hynek vystudoval medicínu a v padesáti letech farmacii, Pavel pak ekonomii.

Osobní důsledky byly pro tebe i pro mnoho dalších odvážných a charakterních lidí kruté. Téměř 20 let jsi pracoval v Melioračním družstvu v Horšovském Týně jako dělník, později jako mistr a stavbyvedoucí. Jak novou situaci přijalo tvoje ego?
Čas po srpnu 1968 byl plný napětí a nejistot. Cítil jsem že se také kolem mne něco děje. 28. srpna 1971 jsem byl povolán na služební pohovor. Se začátkem školního roku 71/72 jsem měl opustit školské služby s půl rokem na hledání nové práce. Řekl jsem ne a odešel hned. Druhý den jsem nastoupil u Melioračního družstva v Horšovském Týně se sídlem v Čečovicích jako dělník. Potkal jsem se tam s úžasnými lidmi. Vzali mě mezi sebe, byl jsem jedním z nich.

Rok 1989. Východní Evropa se začala probouzet. Volat po demokracii. Tvoje angažovanost pro nový vývoj byla zřejmá. Od 1. února 1990 jsi zase začal učit v Domažlicích a od 28. února 1990 jsi se stal místopředsedou ONV a od 25. listopadu 1990 přednostou okresního úřadu. Jaké byly tvoje pocity?
Celá život jsem kritizoval totalitní nedemokratickou politiku KSČ. Když nastala potřeba pomáhat nové době, nemohl jsem chybět. Naplnit ideály Sametové revoluce bylo mojí vnitřní povinností.

Dnes jsi již v zaslouženém důchodu, obklopen rodinou, kamarády. Vím, že se stále zajímáš, účastníš se veřejného života. Otázku na tvoje současné vidění světa, naší společnosti proto položím. Spokojenost, nebo by to mohlo být mnohem lepší?
Dříve než odpovím, dovol, abych vyjmenoval ty, kteří mi nyní zkrášlují život. Jsou to vnoučata Tereza, Lukáš, Anna, Jakub, Klára, Eva a Honzík. A nyní k tvé otázce. Jsem šťastný, že jsem se této doby dožil, i když vím, že je chybová a některé věci mne i trápí. Můžeme však cestovat, studovat a pracovat ve světě, říkat dětem pravdu. Nemusíme se bát, že existují Jáchymovy, Leopoldovy a Mírovy plné politických vězňů. Nedopusťme proto, aby nás ještě někdy okupovaly ostnaté dráty. Přejme si, aby každý v této krásné zemi žil s pocitem, že je tu doma, že chce žít a vychovávat své děti. Nestačí si však jen přát, je potřeba pro tento stav i cosi udělat.

Karel Frait

Zvelebování školního statku v Horšově.
FOTO: Škola zvelebuje statek v Horšově, žáci mají nové koně a stříhají ovce