Na svých toulkách za zajímavými lidmi Chodska, jsem se tentokrát, na doporučení místního faráře Libora Bučka, zastavil u nejstarší občanky městyse Klenčí pod Čerchovem 97leté paní Pěvuše Kohoutové.

V domku proti Staré poště, kde bydlí společně se svým synem a jeho rodinou, mě srdečně přivítala. Stála přede mnou starší dáma s bílými upravenými vlasy v tmavém svetru a se svěžím pohledem. V útulném pokojíku, kam mě uvedla, jsme si při hrnku dobrého bylinného čaje a výborné bábovce s paní Pěvuší zavzpomínali na její dětství, mládí a hlavně na život v krásném Klenčí pod Čerchovem.

Kde jste se narodila a prožila dětství a mládí?
Narodila jsem se ve Vysokém Veselí v okrese Jičín v únoru 1920. Tam jsem vychodila základní a měšťanskou školu. tatínek byl vrchní četnický strážmistr. Když to v pohraničí začalo v druhé polovině 30. let vřít, byl převelen do Hořejšího Starého města u Trutnova. V Trutnově jsem chodila do jednoletého učebního kurzu Chování podle etikety. Třídního učitele pana Poláčka jsme všichni milovali. Měl nás na češtinu, těsnopis a psaní strojem. Učil nás také pan Jiří Kajer. Je pochován na klenečském hřbitově. S mnoha lidmi německé národnosti jsme žili v přátelství, někteří se však po provokacích Hitlera začali měnit. Chtěla jsem být učitelkou, ale z finančních důvodů mě rodiče přihlásili do ošetřovatelské školy v Praze, která byla zdarma. I s výukou hry na klavír. Nesplňovala jsem však podmínku 18 let věku a šla zatím na hospitaci do kinderheimu (podniková školka) k bohatému továrníkovi v místě. Moc se mi tam líbilo.

Na hranicích už četnictvo na národnostní vření nestačilo a tatínek byl opět s celou rodinou přeložen do Kravař u České Lípy. To bylo také pohraničí, ale ještě přátelské. Do Trutnova přišla státní policie. Za rok byl tatínek opět převelen do Horního Ročova a poté do Přeštic. Na stěhování jsme si již zvykli. Usilovala jsem ale stále o přijetí do ošetřovatelské školy v Praze, ale marně. Byla jsem prý na náročnou fyzickou práci příliš slabá – neměla jsem dost statnou postavu. V té době jsem se seznámila s poštovním úředníkem a krátce poté jsme se vzali. Protektorát jsem tedy přežila v Přešticích.

…a osvobození?
Do Přeštic přišlo osvobození americkou armádou s generálem Pattonem a Marlene Dietrichovou. Na náměstí jsme prostřeli stůl, byly vojenská přehlídka, tančilo se bugi bugi a pivo teklo proudem. Posílali jsme vojáky na pomoc Praze, ale tam nesměli, jen do Rokycan. Euforii z osvobození jsme si prožili s manželem ještě i v našem Klenčí, kam jsme se v červnu 1945 přestěhovali.

Bylo to vaše poslední stěhování do jiného města?
Ano. Vzhledem k manželovo vzdělání a praxi jako poštovní revident si mohl hned po osvobození vybrat poštu a dostat vyšší úřad. Po bombardování a doznívající střelbě jsem jela vlakem do Prahy k poštovnímu prezidentovi. Laskavě mě přijal a napsal pro manžela dekret na přidělení poštovního úřadu v Klenčí s titulem poštmistr.

Proč jste si vybrali Klenčí?
Byla mi známa historie Chodska, byla jsem i na památné mši v roce 1939 na Vavřinečku a manžel pocházel z Postřekova. Ještě za protektorátu jsme s rodiči Klenčí navštívili. Klenčí se mi zalíbilo i s panoramatem hor a způsoby života tamních lidí. Dostali jsme pěkný byt pod tratí ve vilce a nahoru na poštu vedla krásná silnice po stranách s alejí třešní. Na jaře to byla nádhera.

Manžel začal na klenečské poště a vy?
Za Německa měla klenečská pošta razítka Klensch furth im Wald, pak zase Kleneč pod Čerchovem. Z ředitelství došel manželovi dotaz, jaký je skutečný název a on po uvážení odepsal, že Klenčí pod Čerchovem, a tak to zůstalo. Po únoru 1948 jsme ale měli i problémy, ke kterým se nechci vracet. Byli jsme s manželem silně věřící a troufám si říci, že i čestní. Manžel ctil služební tajemství. Byl odvolán z funkce a musel dojíždět do Škodovky k ponku. Na poštu se ze zdravotních důvodů asi za dva roky vrátil, ale již jen jako doručovatel, časem byl vedoucí pošty. Já jsem s manželem na poště pracovala do důchodu.

Když se ohlédnete, čím vám bylo a je Klenčí blízké?
Poznala jsem mistra Jindřicha Jindřicha, mám od něho podepsaný zpěvník. Miluji jeho písně – písně chodského lidu. Národopis, folklór, chodská keramika umocňují krásu celého tohoto kraje. Přečetla jsem všechny knížky J. Š. Baara. Také kostel na kopci kraluje a vnitřek působí tak duchovně, připomíná i předchozí generace. Proto jsem také po ovdovění v kostele pomáhala. Jsem za všechno vděčná Bohu.

Dožíváte se požehnaného věku. Jak jste tomu napomohla?
U mne je to určitě víra, víra v Boha. Jsem stále aktivní s životní náplní. Ještě dnes, když málo vycházím, je mým společníkem internet, mobilní telefon. Píši si své vzpomínky pro syna. Každému jsem vždy přála všechno dobré.

I já přeji to samé vám a děkuji za rozhovor.

Karel Frait