Krchlebské koláče není třeba příliš představovat.
Znají je lidé po celém Domažlicku, ale chutnají i v zahraničí.
Jsou dílem dnes již vyhlášené pekařky a několikrát oceněné podnikatelky, osmačtyřicetileté Heleny Konopíkové z Krchleb.
Aby uspokojila všechny mlsné jazýčky a její koláče se včas objevily na pultech obchodů, vstává šest dnů v týdnu v půl třetí ráno a pouští se do celodenního maratonu.
Kdy jste s pečením koláčů začala?
Koláče jsem začala péct v roce 1990 na kšeft. Navedla mě k tomu známá, která prodávala. Otevřely se hranice a Němci sem začali jezdit nakupovat. Napekla jsem asi patnáct koláčů a vydala se s rozkládacím stolkem na Lískovou. Nečekala jsem, že bude zájem tak velký. Zkusila jsem to tedy za týden znovu. Počty koláčů a zákazníků narůstaly, a proto jsme začali zařizovat povolení k prodeji a další potřebné věci. Na Lískovou jsem jezdila asi pět let.
Měli o vaše koláče v té době zájem i našinci?
Naši lidé je moc nekupovali. Neměli velkou důvěru v koláče, které si sami neupekli. Nevěřili, že nejsou ošizené.
Jste vyučená pekařka?
Kdepak. Jako mladá jsem chtěla být cukrářkou, ale dostat se do tohoto oboru nebylo možné. Vyučila jsem se pletařkou. Po dvou mateřských dovolených jsem dělala domácí práce, abych si něco přivydělala. Zájem o mé koláče stoupal, místo dvaceti jsem jich najednou pekla padesát, a proto jsem se začala věnovat pouze pečení. Koláče jsem zkusila nabídnout i do obchodů a povedlo se. Nevěřila bych, že jich jednou budu péct takové množství a tolik let.
Kdo vás naučil péct?
Naučila jsem se to prakticky sama. Když jsem se vdala, zkoušela jsem péct. Taky jsem jich ze začátku spoustu zkazila a na zmetcích si hodně pochutnávalo prasátko.
Recept je váš vlastní?
Recept jsem dostala od tchyně, která pekla výborné koláče. Společně s mojí maminkou byly v začátcích moje rádkyně a pomocnice.
Kolik koláčů v současné době pečete a kdo vám pomáhá?
V sezoně, kdy jsou poutě, pečeme denně asi čtyři sta koláčů, v zimě pak dvě stě. Když jsem začínala, pomáhaly mi babičky, pak se přidali dědečkové a dneska peče celá moje rodina, včetně manžela. Jsme prakticky rodinný podnik.
Jak se k pečení koláčů dostal váš manžel?
Když přišel o práci, začal mi s pečením pomáhat a už u toho zůstal.
Co ostatní členové rodiny?
Dcera se vyučila pekařkou, a tak je vlastně mezi námi jediná odbornice. Syn se vyučil automechanikem. Jednoho dne nám pomáhal mazat tvaroh, zalíbilo se mu to, a tak u toho zůstal také.
Kde takové množství koláčů pečete?
Začínali jsme doma v kuchyni, ale její kapacita brzy nestačila. Uzpůsobili jsme spodek domu našemu podnikání, zřídili si tam pekárnu a z kotelny malou prodejnu.
Měla jste někdy obavu, že se vám investované peníze nevrátí ?
Nebylo to jednoduché a nic nejde samo. Pokud člověk chce podnikat, musí tomu i mnoho obětovat. Budovali jsme všechno postupně. Co jsme vydělali, to jsme proinvestovali. Deset let jsme neznali, co je to dovolená. Dnes už si ji neodříkáme. Každý rok jezdíme na krásných čtrnáct dní na Šumavu.
Za svou práci jste získala už několik ocenění.
Třikrát jsem se stala živnostnicí roku. Vůbec jsem netušila, že taková soutěž existuje, až zavolali z hospodářské komory, že nás navrhli do soutěže Živnostník roku Plzeňského kraje.
Na jakých místech jste se v soutěži umístila?
V roce 2007 jsem se umístila na druhém místě, o rok později na prvním a další rok na třetím místě za Plzeňský kraj. V roce 2008 jsem pak postoupila do celostátního kola, kde jsem se umístila na druhém místě. Velice si toho vážím, ale byl to pro mě pořádný šok. Tento týden ve čtvrtek jedu do Prahy podpořit pana Wolfa z Kolovče a firmu pana Rumla a Císaře, kteří budou usilovat o cenu Živnostník roku v celostátním kole. Doufám, že se to některému z nich podaří.