Když jsem se v hospodě nad půllitrem piva rozhodoval, jakou profesi bych si mohl vyzkoušet a do čí kůže se obléci, napadlo mě, že jsem ještě nikdy nečepoval zlatavý mok, který stál na stole přede mnou. Nestál jsem za barem, nerozdával pití a nekasíroval zákazníky. Nebylo tedy od věci poznat oblíbený podnik i z druhé strany barikády.

Když jsem v teplém sobotním odpoledni vešel do spoře osvětlené herny, vypadalo to, jako bych se utíkal schovat před pěkným počasím. Herna Pod Hradem v Hruškově ulici vůbec působí dojmem místa, kde se člověk může dobře ´zašít´. Předsíň tvoří menší místnost sázkové kanceláře, středobodem samotné herny je pak bar a velká ruleta, zbytek místnosti vyplňuje několik stolků a šestice neustále blikajících výherních automatů. Celý podnik je bez oken a vymalován sytě rudou barvou.

Byl jsem očekáván a bez otálení jsem se tedy pod odborným dohledem barmanek Evy a Elišky postavil za bar, připraven natočit své první pivo. Jenže nebylo komu.

„Když jinde zavřou hospody, přijdou všichni sem, pak tu bývá docela narváno,“ říká barmanka Eliška. „Někdy tu ale třeba celou noc nebo celý den není ani noha, jen si někdo přijde občas sednout na chvíli k automatu,“ poznamenala její kolegyně Eva. Bar je otevřen nonstop a barmanky si v něm vždy po jedné odpracovávají dvanáctihodinové směny.

„V takových případech se potom člověk snaží jakkoliv zabavit. Umývám nádobí, uklízím ve skladu, pořád dokola rovnám cigarety a doplňuji zboží, vysávám, myji záchody, leštím automaty, ruletu, bar, leštím prostě všechno, co se leštit dá,“ popsala Eva. „Někdy sleduji televizi, někdy prostě už jen sedím a koukám do prázdna,“ dodala a já věřil, že dvanáct hodin za barem může být stejně náročných jako osamělých.

Když asi po půl hodině vrzly dveře a zdálo se, že se dočkám prvního zákazníka, řekl si dotyčný pouze o krabičku cigaret a za okamžik byl zase pryč.
Ve volné chvíli jsem tedy věnoval pozornost blikajícím automatům, které do podniku pravidelně lákají mnoho zákazníků.

„Občas, když nám po šichtě zbyde nějaké dýško, tak zkusíme štěstí,“ ale žádné tisíce tam neházíme,“ uvedla Eva.

„Automaty vždy v sedm hodin ráno vypínáme a ve tři odpoledne je zase zapínáme,“ poznamenala Eliška. Vysvětlila mi, že Domažlice, stejně jako některá jiná města, si zařídily vyhlášku, podle které musí být v určitou dobu automaty vypnuté. „Je to kvůli studentům, aby sem nechodili. Samozřejmě kvůli těm, kterým už je osmnáct let, nezletilí k nám vůbec nemohou,“ připomněla barmanka. Na dva automaty a ruletu se však vyhláška nevztahuje.

"Kdyby sem tedy někdo přišel, může si na nich stejně v klidu zahrát. Vyhláška proto podle mě nic neřeší,“ dodala.

Jak se odpoledne měnilo ve večer, začali přicházet první zákazníci a já začal vařit kafe, nalévat nějaké to nealko a sem tam i nějakého toho panáka rumu nebo zelené. Nejčastěji jsem se ale samozřejmě věnoval pípě a točení piva.

„Od té doby, co čepujeme místo dvanáctky desítku, se piva pije víc a narážíme nový sud tak třikrát čtyřikrát za týden,“ řekla Eva.

Sud piva jsem v životě nenarazil a modlil jsem se, abych se do toho nemusel pouštět ani dnes.

Moje obavy se samozřejmě vyplnily o chvíli později. Když barmanky viděly, že i přes svou zatvrzelost toho z pípy už moc nedostanu, řekly, že bude potřeba narazit.
Neochotně jsem se tedy vydal do skladu pro nový sud bez nejmenší představy, co s ním budu dělat.

Donesl jsem ho na místo a začal jsem celé ´zařízení´ studovat. V hlavě se mi honily představy, jak ze sudu stříká pivo na celý bar a já ze sebe chrlím pro změnu omluvy. Když jsem už okukoval moc dlouho, zatímco sklenice štamgastů zely prázdnotou, odvrátila blížící se katastrofu Eva. „Pusť mě k tomu, prosím tě,“ řekla moje zachránkyně a narazila raději sama.

Roztočil jsem další piva a večer ubíhal příjemně poklidně, což však nemusí být vždy zvykem.

„V sobotu se tu lidi občas rádi perou,“ poznamenala Eva. „Ale nikdy nic vážného. Mnohem častěji se tady stává spíše to, že někdo přebere a spadne ze židle,“ dodala na uklidnění.

Lidí během večera přibývalo, já jsem nadále v klidném tempu točil piva a spolu s Eliškou dával pozor, aby bylo vše jaksepatří zaznamenáno a spočítáno. Práce za barem mi nakonec tak namáhavá nepřišla. „Před koncem šichty ještě musím vše spočítat, jestli nemám manka, přepočítat cigarety, doplnit, co je potřeba, a zapsat stav všech automatů. V pět ráno většinou myji záchody a v šest pak vysávám celý bar,“ vyvedla mě Eliška z omylu. Na tuto část směny se mi čekat ani nechtělo. Řekl jsem si, že jsem si barmanování užil docela dost, zahodil jsem pomyslnou zástěru, předal pracoviště zpátky do rukou profesionálky a pohodlně jsem se usadil na opačné straně baru. Bylo mi tam přeci jen příjemněji.