Karl Reitmeier ád zodpověděl Deníku, s nímž spolupracuje, následující otázky.

Můžete říci, co pro vás osobně toto ocenění znamená?

Je to pro mě opravdu velká čest. Byl jsem velmi překvapen, když jsem se dozvěděl, že jsem mezi laureáty. Ve skutečnosti existuje mnoho lidí, kteří své úsilí věnovali navázání česko-německého přátelství, a proto by si toto ocenění také zasloužili.

Berete titul Stavitel mostů 2015 jako uznání své práce, která prakticky trvá od otevření společné hranice až do současnosti?

Ano, vidím ocenění jako uznání práce od pádu železné opony trvající přes 25 let. Odstranění drátů a otevření hranic pro mě rozhodně byly nejlepší události mé čtyřicetileté profesní kariéry.

Myslíte si, že jste měl svým způsobem štěstí, že jste mohl být při přeshraničních akcích jako novinář, takže přímo u zdroje? Nebo na vše měla vliv i skutečnost, že také vás osobně zajímalo vše, co se děje na druhé straně hranice?

To, že jsem novinář, hrálo určitě svoji roli. Ale od počátku mne zajímali nejen lidé v českém pohraničí, ale také jejich radosti a starosti. Snažil jsem se, abych nejen popisoval dění u vás, ale také navazoval přátelské vztahy s Čechy, což – myslím si – se mi podařilo. Rád bych zmínil, že velký přítel, dalo by se říci bratr, je pro mne ředitel Domažlických městských lesů Jan Benda. Setkal jsem se však za uplynulých 25 let s tolika milými českými lidmi, což je pro mne povzbudivé.

Kam se v oblasti přeshraničního přátelství hodláte ubírat dál? Máte nějaký speciální plán nebo záměr?

I nadále využiji všechny své síly k tomu, aby mezi Čechy a Němci vládlo porozumění. Mým velkým cílem je napomoci tomu, aby došlo alespoň částečně k vylepšení stavu zámku v Poběžovicích, kde vlastně byla kolébka spojené Evropy, a žil tam i původce této myšlenky Richard Mikuláš Coudenhove Kalergi, a myslím si, že je vše na dobré cestě. I z toho důvodu jsem velice rád, že při mém ocenění v Schönsee byli také starosta Poběžovic Hynek Říha a vedoucí tamního informačního centra Jana Podskalská. Ale existuje samozřejmě řada dalších projektů, v nichž bych se rád angažoval a napomohl jejich uskutečnění.

Jak reagovala na vaše ocenění rodina, vaši nejbližší?

Manželka i mé dvě dcery měly obrovskou radost, když jsem toto ocenění obdržel. Prohlásily, že jsou na mne velmi hrdé. Já si naopak uvědomuji, že vše mohu dělat jen proto, neboť mají pro moji práci a veškeré snažení obrovské pochopení.

Co pro vás osobně znamená, že už čtvrt století můžete bez problémů přejet hranice do České republiky prakticky kdykoli, kdy vás to napadne?

Hodně! Musím říci, že jsem v uplynulých letech nikdy neměl problémy při přejíždění hranic. Ihned po jejich otevření jsem uvítal, že ke mně byli čeští policisté, celníci i ´pasováci´ velmi přátelští a s některými z nich se čas při hraniční kontrole mého vozu a dokladů neobešel bez přátelské konverzace. Ještě dnes se rád potkávám s majorem Jaroslavem Klášterkou z pasové kontroly na Folmavě, stejně tak s celníky Miroslavem Černým a Ladislavem Buršíkem. Někdy před dvěma lety mne kontrolovali také policisté v Poběžovicích a i ti byli velmi milí. Kontrola probíhala ve velmi přátelské atmosféře a po ní jsme si asi ještě deset minut povídali, z čehož jsem byl nadšený.

Můžete zmínit, na jaké okamžiky z přeshraničních akcí a na jaká z navázaných přátelství nejvíce vzpomínáte?

Takových momentů je spousta, nelze je ani všechny vyjmenovat. Mohu například zmínit setkání s přáteli z Pece, Trhanova a Chodova, téměř každý víkend jsem měl možnost potkat se na Čerchově s lamarády z Plzně. Opomenout nemohu ani společná setkání s přáteli z Domažlic – Zdeňkem Kadlecem, Vlastimilem Konrádym, Zdeňkem Procházkou, Petrem Matějkou či také s Antonínem Kondrysem z Horšovského Týna. Rád také vzpomínám na tradiční novoroční česko-německá setkání na Čerchově nebo při odemykání a zamykání České studánky. Nelze zapomenout ani na skvělé zážitky z workcampu na zámku v Poběžovicích, i tam jsem potkal spoustu milých lidí. Ostatně s přáteli jsem se potkával i na výstavách svých fotografií v Domažlicích, Klenčí pod Čerchovem a Poběžovicích.

Existuje nějaká událost, která pro vás hodně znamenala?

Jednou jsem byl s ředitelem Janem Bendou na semináři českých lesníků v Bedřichově, to bylo opravdu jedinečné. Pokud bych to měl shrnout, mé zážitky a krásné okamžiky strávené s přáteli u vás by už vydaly na román.

Brzy, 12. dubna, oslavíte 8 krát 8 let svého života. Máte určitě mnoho prožitků a také životních zkušenosti. Jaký byl nejlepší úsek vašeho života a proč?

Ano, roky plynou, brzy oslavím čtyřiašedesátiny. Co se týče zkušeností, zjistil jsem, že pokud mám českého přítele, pak je to skutečný kamarád, což v Německu bohužel vždy neplatí. Například při své práci vedoucího redakce ve Furthu im Wald jsem si občas všiml, že existují lidé, kteří vás chtějí jen využívat. Jako novinář na volné noze to mám nyní mnohem jednodušší a práce je pro mne potěšením. Dá se říci, že jsem spokojen s celým svým životem, a jako nejlepší období beru samozřejmě ta, kdy jsme všichni zdraví.

Stále existují lidé, kteří se vracejí do minulosti poznamenané událostmi války. Mám na mysli fašismus a také vyhnání sudetských Němců z Československa. Jak na to pohlížíte vy osobně?

Myslím, že je to velmi smutné, jak se v té době nacistický režim rozvinul, což posléze přineslo neblahé následky. Vyhoštění podle mne nebylo v pořádku, přineslo nevinným lidem mnoho utrpení. Nezbývá než doufat, že se něco takového už nikdy nebude opakovat. I proto jsem uvítal, když Horst Seehofer navštívil jako vůbec první premiér Bavorska Českou republiku. Byla to z mého pohledu důležitá návštěva, krok k porozumění a vyjasnění si situace ohledně odsunu sudetských Němců. Podobně navštívil Bavorsko někdejší český premiér Petr Nečas a jako vůbec první zmínil vyhoštění ve svém projevu v bavorském zemském sněmu. Také otevření bavorského zastoupení v Praze je jistě milníkem v prohlubování vztahů a dialogu mezi Bavorskem a Českou republikou. Tak by to mělo správně být, nicméně mohlo k tomu dojít mnohem dříve. Myslím si, že Češi a Němci jsou v tomto směru na správné cestě a temné stránky naší společné historie musí konečně zmizet. Přál bych si, aby naše vztahy provázelo už jen slunce.

Ohlédnete-li se do minulosti, mám na mysli rozvoj přátelství a dobrého sousedství, myslíte si, že je na dostatečné úrovni?

Pro rozvoj přátelství a sousedství by se jistě dalo udělat mnohem víc, ale bohužel často je na překážku příliš málo času, a to na obou stranách hranice. Za velmi důležitou například považuji skutečnost, že se představitelé partnerských měst Furth im Wald a Domažlice scházejí v přátelské atmosféře minimálně jednou ročně.

Proč jste se zaměřil právě na přeshraniční vztahy?

Na to je jednoduchá odpověď. Zajímám se o přeshraniční vztahy právě proto, neboť si myslím, že je důležité poznat dobře sousedy, mít vždy dobré informace o dění v jejich zemi a také o lidech. Doufám, že obyvatelé bavorského příhraničí mohou české sousedy dobře poznat i díky mé Böhmenseite (stránce z Čech), již mám pravidelně v Chamer Zeitung (deník vycházející v okr. Cham).

Můžete zmínit životní krédo?

Moje přesvědčení a zkušenost mi velí, abych se choval mile k lidem, a oni se stejně budou chovat ke mně.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře Domažlického deníku?

Vážení čtenáři Domažlického deníku, buďme i nadále velmi dobří přátelé! Jsme sousedé a dobří sousedé by měli mít pro sebe nejen pochopení, ale měli by si také pomáhat a navzájem se podporovat. Myslím si, že je velká škoda, že společná hranice byla ještě před 25 lety neprodyšně uzavřena. Bylo by příjemné, kdyby ona železná opona zmizela daleko dříve…