V těchto dnech se žáci devátých tříd základních škol spolu se svými rodiči rozhodují o jednom z nejdůležitějších životních kroků – o svém budoucím povolání, respektive o dalším studiu.
O své názory nejen na tuto problematiku se s námi podělila ředitelka Gymnázia J. Š. Baara v Domažlicích Jana Štenglová, která zastává názor, že volba dalšího studia je dnes obtížnější, než tomu bylo dříve.
Proč se domníváte, že je toto rozhodování náročnější? Vždyť přece o stále menší počet žáků končících povinnou školní docházku soupeří stále stejně velký počet středních škol všeho druhu.
Hlavní důvody nespatřuji v legislativním chaosu, který znamená prakticky každý rok změnu v přijímacím řízení, dokonce ani ve skutečnosti, že do školství mluví kdekdo a že téměř každý z povolaných má ambici zanechat po sobě na ministerském postu zřetelnou stopu.
Obtížnost volby spatřuji v tom, co hýbe dneškem: současným trendem je chtít všechno, pokud možno ihned a s co nejmenší námahou, ale nemít žádnou zodpovědnost, domáhat se toho, co mohu, ale nevidět to, co musím.
Jak se tento celospolečenský trend projevuje v dnešním českém školství?
Ve školách úspěšně vymycujeme dril a encyklopedické znalosti jako něco, co páchá zločin na dětské duši, a nahrazujeme je plytkostí, povrchností a všeobecným zaklínadlem moderních informačních technologií jako zdroje veškerého vědění. Žáci jsou sice výborně orientováni v tom, čím vším si mohou pomoci, ale málo se po nich vyžaduje, aby mysleli a systematicky pracovali.
To totiž bolí, a proto máme další obezličku v podobě přetěžování žáků a jejich zahlcování informacemi, které nebudou potřebovat. Vždycky trnu nad tím, jak adolescenti mají na rozdíl od nás dokonale jasno v tom, co je pro ně důležité, a co už ne.
Ale vždyť i generace dnešních rodičů a prarodičů měla v době svého dospívání také ve všem jasno. Nejsou výše uvedené názory, které sdílí většina zkušených pedagogů, alespoň částečně ovlivněny tím, že od jejich studentských let uplynul již určitý čas, který přinesl řadu životních zkušeností a jejich tehdejší pohled na svět odvál do nenávratna?
Určitě nezapomínám na to, že jsme v jejich věku byli podobní, ale myslím, že jsme měli větší míru pokory, nebo možná snad ostychu, před tím, co neznáme a co by nás mohlo zaskočit právě proto, že nám to zůstává skryto.
Výsledkem je (z mého pohledu zcela absurdní) údiv; údiv nad tím, jak se propadáme v mezinárodních srovnáních, údiv nad tím, že studenti mají malý zájem o matematiku (ta totiž bolí nejvíc) a technické obory, údiv nad tím, jak povážlivě klesá vzdělanostní úroveň národa. Údiv? Proč? Je to přece logický a zákonitý důsledek trestuhodného zneužití Komenského idey ´škola hrou´.
Dnešní deváťáci a jejich rodiče se rozhodují o dalším studiu nebo povolání v podmínkách nepříznivého demografického vývoje. Dětí je stále méně a každá střední škola a učiliště chce mít koho učit. Taková situace ovšem přímo podněcuje školy k určité podbízivosti ve snaze zaplnit své třídy novými žáky. Jak se tento trend projevuje v praxi?
Na začátku stojí rezignace na konání přijímacích zkoušek. Je zcela neoddiskutovatelným faktem, že standardizovaná forma přijímací zkoušky podá, a to i přes všechny výhrady vůči testové formě a dalším nedostatkům, relevantní obraz toho, jak si konkrétní žák stojí ve srovnání se svými vrstevníky.
Argument o psychické zátěži takové zkoušky zcela odmítám, naopak se domnívám, že absence zkušenosti se zvládáním takovéto stresové situace přispívá k celkově malé psychické odolnosti mládeže. Ani na naší škole, bohužel, uchazeče o čtyřleté studium přijímací zkouška nečeká – byli jsme totiž dlouho široko daleko jediní, kteří u ní vytrvali, ale dnes už jsme nuceni se podbízet stejně jako všichni ostatní.
Nejde ale pouze o ústup od přijímacích zkoušek. Všechny střední školy se zaklínají tím, že naučí všechno stejně, jako to dokáží jejich konkurenti, že i jejich absolventi mají reálnou šanci na přijetí na některou z vysokých škol. Jak je to možné?
Dnes skutečně prakticky téměř každý středoškolák může pokračovat ve studiu na vysoké škole. Dostat se na ni v současné době není zdaleka takovým problémem jako v minulosti. V této situaci pak opravdu může téměř každá střední škola garantovat, že připraví pro vstup na vysokou školu.
Má to ale své důsledky: podle mého názoru se projevuje velký posun v profilu absolventa vysokoškolského studia. Dříve totiž bez výjimky platilo, že ´pan inženýr´ či ´pan doktor´ uměl zformulovat text a napsat ho bez pravopisných chyb (a pokud si nebyl jist, dal si jej zkontrolovat, než pod něj připojil svůj podpis), orientoval se jak v řadě dalších oborů, tak i v kulturním a společenském životě.
Není proto asi pravda, že všechny střední školy naučí všechno a stejně, skutečností je jenom to, že vysoké školy, stejně jako my na úrovni středních škol, mají zpravidla zájem o každého studenta. My se proto znovu divíme - tentokrát ale (ne)kompetentnosti a (ne)kultivovanosti řady nositelů vysokoškolských diplomů.
Vidíte nějaké východisko z této neradostné situace?
Domnívám se, že jednou z mála možností je „návrat ke kořenům“, což v našich podmínkách znamená ve škole především učit, učit kvalitně, zajímavě, s lidským přístupem, ale důsledně trvat na tom, aby žáci cítili zodpovědnost za své výsledky a tím i za své šance.
Jak by se měl v záplavě nabídek různých škol, jež někdy připomínají reklamní kampaň supermarketů, orientovat žák deváté třídy se svými rodiči?
V případě zmiňovaného deváťáka to potom znamená poctivou úvahu, co (alespoň přibližně) chce, k čemu má předpoklady, jaké jsou možnosti. Musí využívat všechny možnosti získávání nezkreslených informací, jimiž jsou Dny otevřených dveří, webové stránky škol i reference od kamarádů, kteří jsou žáky nebo absolventy zvažovaných škol. Zapotřebí je také určitá míra odolnosti vůči zdánlivé atraktivitě a „světovosti“ názvů některých oborů a v neposlední řadě také „selský rozum“ při vyhodnocování všech uvedených informací.
Autor: Jan Pek