Dlouhých 91 let je na tomto světě pan Jaroslav Kuthan z Horšovského Týna. Jiný člověk je v jeho věku odkázán na pomoc druhých, to však neplatí o týnském seniorovi. Najdete ho nyní například každou sobotu v tamní moštárně, kde provádí stáčení moku plného vitamínů.

„Nevím, proč si mě tady nechávají," reaguje na zmínku o požehnaném věku pan Kuthan s tím, že dlouhověkost v rodině měli.

„Moje babička se dožila tuším 95 nebo 96 let, moje matka zemřela v šestaosmdesáti," prozradil předtím, než ze dvou kohoutků začal proudit mošt.

„Z jablek je letos dobrý mošt, jablek je dost, mošt voní a je chutný. Tu a tam si naliju trochu do hrnečku na počin, abych zjistil jeho kvalitu," směje se senior.

„Nejlepší mošt by byl, pokud jsou v něm hrušky, ale ty letos nejsou. Nejlepší mošt, jaký můžeme tady udělat, je po namíchání jablek a hrušek," dodává s tím, že na moštování si vozí vlastní jablíčka, aby je přeměnil v mošt.

„Vždy si připravím tolik moštu, kolik se za týden vypije. Zásobuji s ním děti, vnoučata i pravnoučata. S manželkou jsme vychovali tři děti, ale odešla mi brzy, bylo jí 78 let. Mám tři vnoučata a pět pravnoučat a všichni mošt pijí," vysvětluje.

I ve svém věku má co dělat po zbytek roku, kdy je týnská moštárna opuštěná.

„Mám zahradu, na ní pěstuji brambory, aby byly na celý rok, a prostě všechno možné, na co si vzpomenete – saláty, kedlubny, maliny, ostružiny a tak. Teď tam mám ještě nějaká rajčata," prozrazuje.

Je o něm známo, že do vysokého věku jezdil na kole. Už ho po devadesátce odložil?

„Bez kola to nejde, to bych nic ´nestačil´!" zdůvodňuje.

Na náš šprým o vyměněném občanském průkazu, neboť věk by mu nikdo z jeho vzhledu a vystupování nehádal, reaguje s úsměvem: „To bych si toho tolik nepamatoval. Prakticky jsem žil ve čtyřech zemích. Nejprve na Zakarpatské Ukrajině v Československé republice, za okupace to byla Ungaria – Maďaři, potom SSSR a teď jsem v Čechách."

Nešlo pominout dotaz, jak mu v 91 letech slouží zdraví.

„Jezdím na kontroly se srdcem, protože mám nepravidelný rytmus, trošku mne zlobí oči a sluch, ale zatím to jde," konstatuje pan Kuthan, zatímco připravuje nádoby na stáčení moštu. Nápor zájemců o moštování zvládá i po devadesátce: „Trochu bývám unavený, ale vydržím to. Musím! Dokavaď se dělá, tak se žije! Bez práce si to nedovedu představit, moc se pak přemýšlí o všem možným," říká.

Kromě současného moštování a práce na zahradě vyplňuje během roku čas další pravidelnou činností.

„Chodím každé úterý a čtvrtek mezi důchodce. Kdysi jsem vedl klub důchodců, ale všichni mi už umřeli. My, co tam teď chodíme, si nejprve popovídáme a sdělíme si, co je nového. Taky si tam zahrajeme karty o peníze. Máme naspořené staré mince, vydáme si je a zase je tam vrátíme," směje se lišácky pan Kuthan.

„Od jedné do čtyřech hodin máme zajištěný sál, i když občas se stane, že tam pustí někoho jiného. Ještě jsem zapomněl: Kromě karet také vypijeme kafe za tři koruny! To vařím já a přeci za ně nemůžu chtít majland!" doplňuje na závěr zajímavost čilý senior.