Co jste před před 17. listopadem 1989 dělal a jak jste vnímal tehdejší dobu?
Pracoval jsem jako lékař na ARO v domažlické nemocnici a dobu jsem snášel dost těžce. Trápila mě nesvoboda, která se projevovala v možnostech vzdělávání se, cestování a hlavně v možnosti vyjádřit veřejně svůj vlastní názor. To na mě silně doléhalo.

Dotknulo se to přímo i vás osobně?
Můj otec přišel o zaměstnání. Nesouhlasil s okupací, svého názoru se pevně držel a musel proto opustit povolání učitele a jít k lopatě. Z toho důvodu jsem já nemohl studovat na gymnáziu, nedostal jsem doporučení ke studiu.

Jak jste dával svou nespokojenost najevo?
Už před 17. listopadem jsem se účastnil demonstrací proti režimu. V Plzni mě dokonce zadržela a vyšetřovala policie. Snažil jsem se aktivně bojovat a podepsal jsem petici Několik vět, kterou jsem pak přes kopírák rozmnožoval a házel do schránek lidem na Domažlicku.

Věřil jste, že k převratu dojde a že se povede?
Doba spěla ke změně, bylo to vidět i v okolních zemích, ale nikdo si to nedovedl představit. Tady byl nějaký režim 40 let, lidé se v tom narodili a nedokázali si představit, že by se to mohlo změnit.

Byl jste 17. listopadu v Praze?
Veděl jsem, že si setkání na Albertově 17. listopadu nemohu nechat ujít, ale měl jsem službu v nemocnici. Tak jsem události alespoň pozorně sledoval.

Jak Sametová revoluce probíhala v Domažlicích a jak jste se do ní zapojil?
V pondělí 20. listopadu jsem přišel do nemocnice a oslovil jsem kolegy, zejména chirurgy. Režim v Praze zasáhl proti nevinným lidem a já si říkal, že bychom se měli nějak vyjádřit, sepsat alespoň petici. Tak dvě třetiny zaměstnanců nemocnice ji podepsaly a v úterý 21. listopadu jsem ji odvezl do Prahy do redakce Lidové demokracie. Zpět jsem přivezl letáky s výzvami studentů a umělců a zrálo ve mně přesvědčení, že to v Domažlicích musíme nějak ´rozjet´.

Co jste tedy udělal?
Studenti z gymnázia do toho šli jako první, takže jsem jeden leták s výzvou studentů dal Vítovi Podestátovi, aby ji přečetl na nějaké kulturní akci, kterou pořádali, a vzkázal, že se ve čtyři hodiny budeme scházet na náměstí Míru. Tu zprávu jsem šířil mezi lidmi, i když se přímo o demonstraci raději ještě nemluvilo. Po přečtení toho letáku už StB zjistila, že jsem za to zodpovědný, takže jsem čekal, že mě cestou na náměstí někdo zadrží.

Měl jste tehdy obavy z toho, že by proti vám mohla zasáhnout policie?
To už bylo riziko, se kterým jsem do toho musel jít. Stát se mohlo všechno a jeden takový pokus se objevil, když se mě později snažili vylákat z nemocnice. Někdo mi zavolal, abych všechno nechal a šel na náměstí, že se scházejí lidé a že tam jsem zapotřebí. Chtěl jsem vědět, kdo volá, ale nepředstavil se mi, a když jsem pak vyslal na náměstí ´zvěda´, ukázalo se, že se tam nic neděje. Byl to zřejmě takový poslední pokus mě nějak zdiskreditovat. Kdybych totiž jako lékař ve službě opustil nemocnici, byl by to obrovský průšvih.

Ale na náměstí jste tenkrát ve čtyři hodiny dorazil…
Ano, nakonec jsem tam došel s vlajkou a lidé pak začali vycházet z loubí. Nejsem žádný řečník, spíše se stydím, ale překonal jsem to a začal skandovat „svobodu“, jak jsem byl z demonstrací zvyklý. Lidé se přidávali, já jsem přečetl několik prohlášení, úryvky z mezinárodní listiny lidský práv a svobod a zazpívali jsme společně hymnu. Sešlo se nás, myslím, několik stovek.

Co se dělo další den?
Raději jsem ani nešel domů a druhý den byla další demonstrace, kdy už řečnili i další lidé. Hovořil například doktor Stanislav Volák a Miroslav Svatoš, který, jestli se nepletu, byl dělník a dokonce i ve straně, takže bylo vidět, že i on cítil nutnost změny. Na demonstracích jsme se scházeli asi týden a chodilo čím dál víc lidí. Společně jsme založili Občanské fórum a uspořádali například setkání s lidmi z Wald〜münchenu, Furthu im Wald a podobně. Pak už se to všechno pomalu začalo zaměřovat spíše na politiku a lidi, kteří se v novém režimu chtěli angažovat, což jsem já nechtěl. Takže někdy na jaře jsem z toho dění pomalu vycouval.

Jak se po převratu změnil váš život?
Život se samozřejmě změnil všem a atmosféra byla tenkrát úžasná a nepopsatelná. Lidé k sobě měli blíž a projevila se opravdová soudržnost národa, i když to dnes může znít jako fráze. Pokud člověk může svobodně diskutovat a vyjádřit svůj názor, je to skvělý pocit. A otevřely se konečně hranice, které pro nás byly obzvláště bolestné, když jsme žili tak blízko nich a přitom jsme nemohli jezdit pár kilometrů za Babylon.

Jak se zpětně díváte na to, kam jsme po dvaceti letech od pádu komunismu dospěli?
Samotná podstata toho stavu, jaký zde máme, je pořád úžasná, ještě stále žijeme v demokracii a máme svobodu. Nelíbí se mi ale, kolik komunistů vládne například na úrovni kraje, že se s komunisty tvoří koalice, že v parlamentu a v televizi promlouvají bývalí agenti StB. To je situace, o které jsem myslel, že k ní nedojde, a někdy si říkám, jestli to celé není jenom nějaký špatný sen.

V čem je podle vás chyba?
Po 17. listopadu jsme komunistickou stranu ponechali, mysleli jsme si, že budeme lepší než oni a že z komunistické strany zbyde hrstka lidí, která zanikne. Podle mého názoru se ale měla komunistická strana zakázat jako zločinecká organizace, což je termín, na kterém trvám. Zapříčinila v téhle zemi úpadek a ze všeho nejhorší je morální devastace myšlení, ze které ještě dnes sklízíme plody. Ta pokřivená doba v nás pořád je a bude to ještě nějaký čas trvat, než se to správí.