„Oba mí rodiče měli umělecké nadání, studovali keramiku,“ zavzpomínal autor při vernisáži výstavy na počátky svého vztahu k výtvarnému umění.

„V porevolučních letech byl boom malých obrázků, začaly se objevovat ve velkém a tehdy jsem si řekl, proč je budu kupovat, když si mohu zkusit vytvořit vlastní. Nikde jsem je neprodával, když někdo přišel, dal jsem mu ho, dostal jsem pár korun na rámeček. To, co z tehdejší tvorby zůstalo doma, jsem raději teď nepřivezl, zůstávalo tam spíše to horší, to pěkné šlo z chalupy pryč,“ vrátil se ve vzpomínkách na počátek své tvorby. Pak nastala určitá umělecká pauza a k malování Zdeňka Martínka nasměrovala až smutná událost. „Zemřel můj děda, vyučený lakýrník, který byl i malíř, ale který nikdy nevystavoval. Táta mi přinesl kufřík, ve kterém byly barvy – a bylo rozhodnuto.“

„Když jsem jezdil k dědovi na prázdniny, vzpomínám si, že měl své malířské potřeby občas rozložené a já ho pozoroval při práci. Pracoval tak, že si udělal třeba čas týden v kuse a namaloval třeba deset obrazů, pak zase rok nic. Nikdy mě nenapadlo se ho zeptat, jak se maluje, jak se míchají barvy, čím se začíná, čím se končí,“ lituje Martínek. Potřebné znalosti potřebné k tvorbě obrazů pak nasával u pražského akademického malíře Marečka. „Osud tomu chtěl, že po mnoha letech přišla dcera a povídala, že by chtěla ode mě obraz,“ vyprávěl na vernisáži autor.

To byl impulz pro namalování první olejomalby s motivem mostu v roce 2012. Má i symbolický rozměr, namalovaný most byl symbolem, který spojil zpřetrhané rodinné vazby.

Postupně pan Martínek do malování investoval více času a energie, díky čemuž vznikly desítky obrazů.

Při vernisáži zvedl hozenou rukavici ředitelky seniorského zařízení Venduly Klimentové, která zmínila, že by penzionu na pěkném místě slušel jeho obraz. Autor přislíbil jeho vytvoření.

Výstava je přístupná v pracovní dny v době obědů, jindy po dohodě s personálem v penzionu.

Stav krajnice v Masarykově ulici.
Masarykova ulice v Horšovském Týně se dočká rekonstrukce