Dnešního dne je tomu přesně tři sta a dvacet let, co Chodsko přišlo o svého nejslavnějšího syna – Jana Sladkého Kozinu.

„Vždyť přiznejme si sami," říká ředitel Muzea Chodska Josef Nejdl, „nebýt Jana Sladkého Koziny, sotva by někdo věděl o Chodsku a především, sotva by někdo v našem regionu věděl něco o naší zajímavé a ojedinělé historii."

Jan Sladký

Jan Sladký Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdě v čísle popisném 7 „U Rozsochů" a současný statek č. p. 3 zakoupil, aby na něm se svou ženou Dorotou hospodařil. Kozina byl úspěšný sedlák, charismatický muž s přirozenou inteligencí, který se dokázal postavit do čela sedláků při vzpouře v letech 1693 – 1696.

Chodsko se tehdy muselo vyrovnávat s příchodem vrchnosti, na kterou téměř nebyli zvyklí a rovněž se museli vypořádat se ztrátou privilegií, jež jim zaručovala výjimečné postavení. Chodové nešli do otevřeného boje, ale zvolili soudní cestu. I tento způsob odporu však byl předem ztracen, neboť zde proti sobě nestáli nerovnocenní soupeři.

Trest pro Kozinu

„Díky tomu, že Chodové rebelovali 'civilizovaně', byl i císařův rozsudek velmi mírný. Teprve intervence Maxmiliána Lammingena z Albenreuthu zvaného Lomikar vyústila v alespoň jednu exekuci, která měla být vykonána na Kryštofu Hrubém (byl již starý a 'neškodný'), avšak po jeho smrti se jako jediný možný kandidát ukázal právě Kozina," vysvětlil Nejdl.

Jako vůdce vzpoury byl Kozina popraven v Plzni 28. listopadu 1695. Je asi nejznámějším člověkem, který byl v Plzni popraven.
O Kozinově statečnosti svědčí slova, která údajně pronesl a která napsal 6. července 1693 advokát Strauss v dopisu císaři: „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!" řekl Kozina.

Když byl 9. září 1695 z Vídně doručen císařský rozsudek, odsoudili komisaři apelačního soudu v Praze Kozinu k trestu smrti provazem.

Do Plzně pak došel krátce po 27. říjnu místodržitelský rozkaz o provedení popravy za účasti 66 pečlivě vybraných zástupců chodských vsí, jejichž přesný seznam se v archivních pramenech dochoval. Promyšlená byla též přítomnost mladých chlapců, aby „si to do svého stáří pamatovali a mohli jiným vyprávět".

Kozina byl poté převezen do zdejšího vězení, které se nacházelo v zadním traktu plzeňské radnice ve sklepení.

Tam vězně hlídal právní posel a šatlavní hospodář František Štrajzl, který byl spřízněn s rodinou plzeňského kata. V době Kozinovy exekuce byl katem Bartoloměj Křiček (Křížek) a tuto smutnou službu vykonával až do své smrti 29. června 1700.
Před popravou Kozina pravděpodobně vyslechl na plzeňské radnici svůj ortel smrti, ale není pravda, že zde byl souzen, jak se traduje.

Cesta na popraviště

Ve čtvrtek 28. listopadu Kozina nastoupil za vyzvánění zvonku zvaného Salus, kterým se zvonilo na poslední cestě zločincům a který je dodnes nad radničním vchodem, svoji poslední smutnou cestu na plzeňské popraviště. Toto místo „hanby", jež bývalo výraznou dominantou města, ale také symbolem hrdelní pravomoci královského a krajského města, leží dnes zapomenuto na území Plzeňského Prazdroje a nedávno bylo přesněji lokalizováno do míst přibližně 110 metrů severně od vodárenské věže.
Kozinovy ostatky na šibenici prokazatelně visely ještě v listopadu 1696. Poté byly buď „mistrem popravním" sňaty 22. ledna 1697 spolu s kostmi dalšího odsouzence žida Izáka Jakoba, oběšeného v lednu 1696 (tedy za dva měsíce po Kozinovi), nebo, což je pravděpodobnější, po úplném rozkladu volně spadly dolů a byly zahrabány pod šibenicí, jak bylo tehdy obvyklé. Není tedy pravda, že by Kozinovo tělo tajně sňali doubravečtí sedláci a pochovali jej na hřbitově u sv. Jiří, jak praví pověsti.

Kresba Kozinovy popravy z knihy Chodové, strážcové českých hranic.

Pozvání na boží súd

Není doloženo, že by Kozina pronesl onu památnou větu: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás." Ta mu byla pravděpodobně vložena do úst pozdější lidovou tradicí. Poprvé ji zachytila Božena Němcová ve svých Obrazech z okolí domažlického roku 1846. Později byl příběh zpopularizován romanopisci a ve své legendární podobě umělecky zpracován Aloisem Jiráskem v jeho slavném románu Psohlavci.

Vzniku legendy o vyzvání před boží soud nahrávala Lomikarova náhlá smrt téměř „do roka a do dne" od Kozinovy smrti dne 2. listopadu 1696. Ústy kronikáře domažlických augustiniánů to bylo „chvilku po snídani, když zaměstnával se psaním, roku 1696 na samý den Dušiček". Svobodný pán z Lammingenu zemřel náhle pravděpodobně raněn mrtvicí, a tak legenda byla na světě a je dodnes stále živá.

Kozinova památka

Nejslavnější Chod nemá ani vlastní hrob, v areálu Plzeňského Prazdroje, kde se plzeňská „spravedlnost" nacházela, je však Kozina připomínán na dvou pamětních deskách. První byla zbudovaná už v šedesátých letech 20. století a je umístěna za vstupní branou do areálu, druhá byla osazena po opravě v roce 2005 vedle vodárenské věže pod křížkem.

Jana Sladkého Kozinu připomíná tento nápis na křížku.

Zástupci Újezda u Domažlic, Kozinovy rodné vsi, se proto u příležitosti dnešního výročí vydali do areálu Plzeňského Prazdroje, aby uctili památku svého slavného rodáka.

Památky Kozinova odkazu můžeme najít i na několika domech v Plzni. Jde například o reliéf na rohu Chodského náměstí a Bolzanovy ulice či sochu na střeše domu na Klatovské 143, nápadně podobnou Vosmíkovu pomníku na Hrádku u Újezda.

„Chodové svůj boj za svá – z dnešního pohledu bohužel neplatná – práva nikdy nevzdali. Historie i po 'kozinovské rebelii' popisuje celou řadu konfliktů s vrchnostmi, jež hrdí Chodové odmítali uznat za své pány," zakončil Nejdl.