Čtvrt století od revolučních změn. Na některé záležitosti krátká, na jiné naopak dlouhá doba. Co 25 let od sametové revoluce dalo lidem na Domažlicku? Účastnili se listopadových shromáždění lidu na náměstích? Jak jsou spokojeni se svým současným bytím a chodem České republiky? Pokud by se ocitli zpět o čtvrtstoletí, udělali by něco jinak? Co by dělali, pokud by revoluce nebyla? Na tyto a podobné otázky nám odpovídali lidé, které od sebe dělí věk.

Pětadvacetiletý

Jiřímu Málkovi z Domažlic je pětadvacet let. Narodil se v revolučním roce 1989 a památné události té doby zná jen z vyprávění.

„První, co si o revoluci vybavuji z dětství, je, že moje starší sestra ve škole prý pořád říkala paní učitelce 'soudružko učitelko' a nemohla tomu odvyknout," vzpomíná s úsměvem Málek.

Popravdě si ani nepamatuji, zda jsme revoluci probírali na základní škole. O tom, co znamenala, jsem se dozvěděl od rodičů a hlavně od mého dědečka, který rád vyprávěl, jaký byli komunisti parchanti," dodává.

Svůj život v předrevolučním světě si prý dokáže představit jen těžko. Chce cestovat, možná i studovat v zahraničí, poznávat svět jako každý mladý člověk.

„Svoboda je pro mě samozřejmostí. Dnešní svět je díky internetu celý propojený, nedokážu si představit, že by ho pořád měly oddělovat nějaké zdi. Že by mi někdo mohl zakázat vycestovat, kam chci. Představa, že nemohu jet kvůli ideologii a politice pár kilometrů do Waldmünchenu mi přijde absurdní," tvrdí a připomíná, že svobod, které dnes máme, bychom si měli vážit. „Bohužel si myslím, že v lidech stále přežívá komunismem pokřivené myšlení – podezřívavé, ustrašené, závistivé a pomlouvačné. Doufám, že se ho někdy zbavíme," dodává.

Padesátiletý

Bylo mu pětadvacet, byl plný mladistvého nadšení a změny režimu v něm po sametové revoluci vyvolávaly obrovskou radost. Dnes, když je mu dvakrát tolik, pohlíží na uplynulou dobu hodně kriticky.

„Představoval jsem si vše úplně jinak. Tenkrát jsme byli všichni nadšení a moc jsme se těšili, že se něco změní a budeme žít jinak. A co se změnilo? Můžeme volně do Německa i do jiných zemí, ovšem jezdí jen ti, co na to mají. Ostatní samozřejmě nejedou nikam, stejně jako za vlády komunistů. Mezi lidmi se také za 25 svobodných let rozšířila obrovská závist, to vím z vlastní zkušenosti, jak umí být někteří lidé nepřející. Myslel jsem si, že demokracie bude vypadat úplně jinak, vždyť na tu lítost z ´naší demokracie´ de facto zemřel Karel Kryl, ten to také nemohl unést, co se v republice děje," smutně říká 50letý Karel Pecka z Horšovského Týna.

V listopadu 1989 bydlel v Domažlicích a nechyběl na náměstí při demonstracích.

„Byl jsem tam pokaždé, na každém vystoupení Občanského fóra. Měl jsem na rukávu bundy připnutou trikolóru, tehdy jsem jezdil jako řidič v domažlickém pivovaru a na náklaďáku jsem měl vlajku a obraz Havla. Kdyby revoluce nebyla, byl bych pro své názory v kriminále nebo za kopečkama," dodává.

S vývojem po pětadvaceti letech rozhodně spokojený není.

„Byl jsem nadšený změnami, které revoluce slibovala, a v 90. roce jsem nastoupil k městské policii. Pokud bych měl v té době rozum a zkušenosti, jaké mám teď, začal bych v té době jako mnozí jiní podnikat. Tehdy byly k podnikání stoprocentně lepší podmínky, kdo měl tehdy dost odvahy a začal podnikat, je dnes takzvaně za horama. Po pětadvaceti letech u městské policie člověk žije stále z výplaty do výplaty. I proto jsem požádal o svolení k vedlejší činnosti, což mi bylo umožněno. Nyní mne delší dobu trápí zdravotní problémy a vlastně nevím, co se mnou bude dál, a do důchodu daleko," doplnil.

Pětasedmdesátiletá

Bylo jí padesát let a pracovala v klenečské továrně. Alžběta Němcová z Postřekova v onen listopadový víkend, kdy se začala lámat politická situace v Československu, zrovna slavila své kulaté narozeniny.

„V pátek 17. listopadu jsme měli setkání od podniku na Dílích. Tancovali jsme a bavili se, o událostech v Praze jsme nic nevěděli. V sobotu jsme měli doma hodně práce, a tak ani nebyl čas sledovat zprávy. O událostech v Praze jsem se dozvěděla až v neděli, kdy byly u mne na návštěvě kamarádky, které mi přišly popřát. Zaply jsme tenkrát rádio nebo televizi," vzpomíná paní Němcová, nyní obyvatelka domažlického penzionu pro seniory.

„Já na revoluci nemám moc pěkné vzpomínky, protože jsme byli komunisté. Můj muž dělal předsedu národního výboru, každému se v té době snažil vyhovět. Lidé jeho práci ocenili. V následujících volbách dostal od voličů nejvíc hlasů."

Největším zklamáním v polistopadové éře je pro paní Alžbětu sociální systém a nedostatečná podpora důchodců.

„Zklamalo mě, jak malý důchod mi vyměřili poté, co v únoru 1994 zemřel můj muž. Až po letech jsme zjistili, že můj starobní a vdovský důchod byl špatně spočítaný a já byla ošizená každý měsíc o 1100 korun. Na penzisty by se mělo myslet víc," uzavírá Alžběta Němcová.