Sedával na lavičce v domažlických Alejích, popíjel s ´kamarády z mokré čtvrti´ víno a budil pohoršení. Většina lidí, kteří ho znají, mu neřekne jinak než Tapeťák. Letos šestačtyřicetiletý bezdomovec Vladimír Cifra však nedávno zcela obrátil svůj život. Získal střechu nad hlavou a chce prý už ´sekat dobrotu´.

„Po dvaceti letech už nemusím spát na lavičce. Přidělili mi byt tady v Domažlicích v Masarykově ulici,“ říká viditelně šťastný exbezdomovec.

To, jak k bytu přišel, se jiným, kteří se ocitli v podobném postavení, může zdát jako pohádky.

„Seděl jsem v alejích a šel okolo pan starosta. Zvedl jsem se, byl ke mně solidní. Povídá mi: Pane Cifro, pojďte ke mně. Povídali jsme si, jak na tom jsem, že mám epilepsii a jsem diabetik. Poslal mě za slečnou Vondrovicovou, té jsem všechno řekl a ona to se mnou sepsala. Pak se sešla komise a já během týdne měl klíče od bytu,“ vypráví s tím, že si do smrti bude pamatovat, jak toho dne v devět hodin ráno přišel do Masarykovy ulice, kde byl zástupce Domažlické správy nemovitostí, ukázal mu, kde bude bydlet a předal klíče.

„Chtěl bych moc poděkovat panu starostovi Machovi a slečně Vondrovicové, co pro mne udělali. Pěkně to tam napište, že mi moc pomohli,“ prosí muž.

Holobyt – jeden pokoj a sociální zařízení sdílené se sousedy má podle jeho slov sice svá úskalí, ale Cifra je hlavně moc rád, že má po dlouhých letech střechu zase nad hlavou.

„Zkoušíme problém s bezdomovci posedávajícími v Alejích řešit jinak než přijetím nové městské vyhlášky. Holobyt byl volný, pan Cifra od nás proto dostal šanci,“ vysvětlil Deníku domažlický starosta Miroslav Mach.

A jak se muž vlastně ocitl na ulici?

„Nebožtík můj táta dělal ve Všerubech u statku a měl od něj přidělený byt. Bylo nás 16 dětí, já a sestra jsme byli nejmladší, proto jsme v bytě zůstali. Když jsem se po revoluci po Havlově amnestii dostal z výkonu trestu, nechápal jsem. Sestra mi jen zamávala před očima papírem, že byt už je její. A já neměl kam jít,“ vyprávěl Deníku s tím, že vše, co od té doby měl, nosil s sebou v igelitkách.

„Já to vím, že mne každý odsuzoval, že jsem denně napitý. Ale jinak to nešlo. Když jsem se napil, aspoň jsem se zahřál. No a pak jsem usnul a tak to bylo každý den, měsíc i rok,“ popsal Deníku Cifra roky, které trávil na ulici.

Nemocného muže romské národnosti, který měl za sebou několik pobytů za mřížemi, několikrát odvážela sanita. Alkohol, epilepsie a diabetes jsou dohromady snad tou nejhorší kombinací pro život.

„Chci se dát do pořádku, hlavně si chci vylepšit zdraví. Už mi není dvacet, už jsem dědek. Už nechci nikdy být v Plzni na Borech a uklízet podlahu,“ říká Cifra.

Prostředky na uhrazení bydlení prý má.

„Jsem zatím na sociální podpoře. Chodím pravidelně na pracák, ale nikdo mne, když mám epilepsii, nezaměstnal. Ale mělo by se to změnit,“ předesílá bývalý bezdomovec s tím, že starosta Domažlic Miroslav Mach mu slíbil, že začne pracovat u technických služeb.

„Musím nejprve odpracovat nějaké hodiny jako alternativní trest, ale pak bych u ´technických´ měl zůstat. Chtěl bych proto ještě jednou poděkovat panu starostovi, že mě zaměstná,“ říká.

Změnu, která se nedávno udála s letitým bezdomovcem, prý už zaznamenali i strážci zákona.

„Tapeťáku, co je s tebou? My už tě nevidíme ve městě, říkali mi už policajti,“ vypráví Cifra. „Myslel jsem si, že budu venku na ulici do konce života. A vidíte, nejsem. Já už se tam vrátit nechci,“ tvrdil včera Deníku.

O tom, že to myslí vážně, možná svědčí také fakt, že z něj nebyl – jako pravidelně v minulosti – cítit alkohol.