Připadala jsem si jako v televizním kriminálním příběhu

Jednalo se o okresní bezpečnostní akci, při níž se policisté v několika městech současně zaměřili na bary, herny a restaurace, kde kontrolovali, zda zde mladiství neholdují alkoholu a drogám.

Když jsem v deset hodin večer stanula na služebně domažlického oddělení policie, kde právě probíhala porada, připadala jsem si, jako bych se přenesla do kriminálních příběhů, které tak ráda sleduji na televizní obrazovce.

„Všichni víte, co máte dělat, tak můžeme jít na to,“ řekl velitel akce Petr Hejda hned po poradě, kde se všichni policisté dozvěděli, jak mají postupovat.

Naším prvním cílem se stala herna, kterou provozují Vietnamci. Ačkoliv zde u hracích automatů sedělo pouze pár Vietnamců, jeden z nich u sebe neměl doklady.
„Mám je doma a bydlím kousek odtud,“ řekl policistům a zřejmě si myslel, že se tímto svým prohlášením vyhne kontrole. Byl však na omylu. Za doprovodu policie musel dojít domů a prokázat svoji totožnost.

Kontrola sousedícího baru proběhla bez problémů. Poté jsme se přesunuli na náměstí. I zde jsme navštívili několik heren. Překvapilo mě, jak laxně reagovali na příchod hned několika uniformovaných mužů hosté, kteří v herně pobývali.

Mládež je dneska zřejmě více kovaná, než jsme byli my. Ačkoliv jsme nic neprovedli, uniforma v nás vždy vyvolávala obrovský respekt.

Dalším spíše smutným zjištěním pro mě bylo, jak se také dají slavit osmnáctiny.
V den akce bylo jednomu z návštěvníků herny právě osmnáct let. Místo, aby toto jubileum slavil vesele spolu s kamarády, seděl sám u hrací bedny, kterou ´ládoval´ penězi.

Při návštěvě dalšího podniku, který je v Domažlicích znám jako ´feťácké doupě´, jsem musela obdivovat trpělivost mladého policisty, do nějž se pustila starší žena, která zde posedávala se svou teprve šestnáctiletou dcerou. Nelíbilo se jí, že prověřování dokladů chvíli trvá a prohlásila: „Kdy už to konečně bude? Fakt mě to nebaví. Proč mě buzerujete, já jsem čistá. Chcete snad slyšet, že jsem spáchala dvě vraždy, nebo co?“
Mladý policista se však nenechal vyprovokovat, podnapilé ženě vysvětlil, proč musí čekat a když bylo vše vyřízeno, ještě jí popřál hezký večer.

Během kontrol dostali policisté oznámení, že došlo k přestupku proti občanskému soužití a že pachatel z místa utekl. Protože jsme se nacházeli v blízkosti domažlické sokolovny, jejíž přilehlé bývalé hřiště může být ideálním místem pro ukrytí výtržníka a navíc se právě tady velice často a rádi scházejí lidé závislí na drogách, přišel na řadu i služební pes.

Musela jsem se smát, když psovod zavelel: „ Tak pojď Bobíku!“ a z auta vylezl nádherný vlčák. Mírumilovně se na mě podíval, očichal si mě a poslušně se posadil ke svému pánovi.
„Jmenuje se Boby, ale protože už jednoho Bobyho máme, říkáme mu Bobíku. Kdyby jste ho viděla při práci, nepřipadal by vám tak roztomilý,“ řekl policista a mě trochu povadl úsměv na tváři.

Prohlídka hřiště nic nového nepřinesla a já se chtěla pomalu rozloučit, protože se už blížila jedna hodina po půlnoci.
„Nechoďte sama, počkejte, až se trochu přiblížíme k místu, kde máte auto. Víte, jak jsou v noci Domažlice nebezpečné?“ řekli muži zákona a já na ně jen nevěřícně zírala, protože mě to vůbec nenapadlo a nikdy jsem se nebála jít v noci pěšky sama.

Poslechla jsem a ačkoliv mi zbýval k autu už jen kousek cesty, neustále jsem se ohlížela za sebe a v ruce pevně svírala klíče.
Policistům končila služba až ráno. Jak jsem se druhý den dozvěděla, podařilo se jim odhalit hned několik přestupků a také najít a zadržet hledaného výtržníka.