Čtyři sta tisíc pánských košil dodával Šumavan za rok

Titul královské a císařské továrny

Tradice šití a kompletování oblečení v Klatovech sahá až do roku 1856. Tehdy se tkalcovský mistr František Ignác Auspitzer vrátil z Vídně zpět do Čech a domluvil se se zdatným klatovským obchodníkem Dattelzweigem na založení společného podniku. Firma používala titul královské a císařské továrny na prádlo a svými výrobky zakrátko zaplavila nejen celé Rakousko, ale i Balkán, Turecko a Egypt. To už také v Klatovech vznikla druhá továrna - v roce 1866 ji založil ve svém domě na náměstí židovský obchodník Rosenbaum, který konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Antonín. Společníkem v nově založené firmě byl jeho švagr Perelis, a tak firma dostala název Rosenbaum & Perelis. Po smrti Antonína ji vedl jeho syn Maxmilián a ten z ní vybudoval moderní továrnu s nejnovějším vybavením. Vsadil přitom na kvalitu výrobků a dodával je hlavně na trhy Jižní Ameriky. Maxmilián byl ale bezdětným starým mládencem, a tak v roce 1919 firmu předal prokuristovi Janu Krčmovi a svému synovci Janu Wenkemu. Od té doby nesla název Krčma & Wenke. Zlom nastal o sedm let později, kdy Krčma odkoupil zbylou část firmy a nechal si zaregistrovat trojúhelníkovou ochrannou známku se siluetou tří klatovských věží.

„Tak, jak se traduje a jak je to asi pravda, šel vlastně můj prapradědeček registrovat značku JAKA, protože on byl Jan Krčma, ale v třicátých letech byl JAKA jakýsi známý alkohol, tak mu značku nezaregistrovali a on v podstatě operativně na místě vyrobil JOKA. To znamená že JOKA vznikla úplně náhodou. Je také určitě zajímavé, že grafické zpracování toho loga JOKA bylo úplně stejně zpracované jako logo BAŤA. Byly to tři věže v trojúhelníku, klatovská Černá věž a kostel. Ve třicátých letech směla firma používat státní znak, což byla tenkrát v podstatě doména nemnoha firem, které musely splňovat poměrně veliké nároky na kvalitu,” popisuje Daniel Vodička, prapravnuk Jana Krčmy.

Ručně šité prádlo do celého světa

Firma, jejíž oficiální název zněl Klatovská továrna na prádlo - J. Krčma, zaměstnávala několik set lidí a měla pobočky například v Německu nebo ve Švédsku. Ručně šité výrobky, tedy hlavně pánské košile, pyžama, spodky a polotuhé límce, se vyvážely do celého světa. Výslovně se dbalo na to, aby finální výrobek byl rozpoznatelný od hromadné pásové výroby. V továrně také efektivně fungovala sociální politika a systém zaopatřovacího a podpůrného starobního fondu. V roce 1935 byla značka Joka chráněna již ve 20 zemích světa a Jan Krčma koupil i ochrannou známku další textilní firmy „Joss & Löwenstein“. Přišla ale válka a do názvu společnosti se promítl i fakt, že ji začali přebírat Krčmovi synové.

„Za války se tam mimo jiné, samozřejmě tajně, šily padáky a podobné záležitosti, tak jak to bývalo, výroba byla utlumená, nebyla však zastavená,” říká Vodička.

Po válce byla v podniku nastolena národní správa a továrna přešla pod pražskou firmu LEKO což byla zkratka pro lehkou konfekci. Za další půlrok se vše měnilo znovu - tentokrát se národní podnik jmenoval PANAP a do třetice byly všechny jiho a západočeské, už znárodněné podniky, v roce 1949 sloučeny pod značku Šumavan. V republice chybělo pánské prádlo, i když se vydávalo na lístky, a tak jel podnik na dvě směny. V Klatovech také vzniklo učiliště, první svého druhu v republice, ale ředitelství se přesunulo do Vimperka.

Nejvýznamnější změna se udála v roce 1968, kdy byla dokončena nová, několikapodlažní výrobní budova. V polovině sedmdesátých let podnik přešel na poloautomatickou výrobu a největší část produkce putovala do tehdejšího Sovětského svazu. Jen malá část tradiční ručně šité výroby se prodávala na západ - zejména do německy mluvících zemí. V té době v Šumavanu, který zahrnoval pobočky například v Kolinci, Nepomuku, Nýrsku, Vimperku či Vodňanech, pracovalo zhruba tisíc lidí. Po změně politického režimu v roce 1989 převzal státní podnik v restituci pravnuk Jana Krčmy -Tomislav Vodička. Ten se vrátil k původní značce JOKA a většinu produkce, což byly takřka výhradně pánské košile, nasměroval na tuzemský trh do Anglie a Německa.

Šilo se pro Armaniho a Kleina

„Tady se dělalo pro firmy jako, byl Armani nebo Calvin Klein a podobně. To si myslím, že je také známka dobré kvality, když vám takové firmy svěří svůj produkt. Jenom pro představu, pokud se dělá kolekce, tak se dělá dvakrát do roka a v každé kolekci je několik set typů košil. To znamená, že tam ročně prošlo pět set až tisíc typů košil,” vypráví Daniel Vodička. Tomislav Vodička ale náhle zemřel a firmu v roce 2003 převzal jeho syn Daniel, který na to ještě nebyl připravený, i když s firmou byl už docela, jak se říká, srostlý.

„Já jsem ve firmě byl od svých osmnácti, to znamená od roku 1995, byl jsem na různých pozicích, táta měl vždycky takovou filozofii, která je určitě správná, že člověk by si měl firmu projít, takže já jsem rok dělal střihače na střihárně, pak v obchodním oddělení, v IT oddělení, dělal jsem všechno možné tak, abych firmu poznal. Záměr byl, abych firmu převzal samozřejmě daleko později, tohle bylo za takových okolností, které jsme si nikdo nepřáli, ale dalo by se říct, že i když mi bylo jenom 24 let, tak jsem firmu po těch šesti letech poměrně slušně znal. Kdo to nezažil, tak si neumí představit, co znamená řídit 400 lidí, není to úplně jednoduché, ale říkám, když to člověk znal, tak to bylo o malinko jednodušší,” vzpomíná Vodička.

Kromě nedostatku zkušeností s vedením podniku s dvousetmilionovým obratem musel čelit hlavně celosvětové krizi textilního průmyslu, kterou zavinil ničím neomezovaný dovoz levného zboží z Asie. V polovině roku 2007 koupila svoji ochrannou známku nově založená staronová společnost „Joss & Löwenstein“ a o pár měsíců později byl na JOKU Klatovy vyhlášen konkurz. Výroba tím skončila, ale košile se prodávaly dál. Zbytky firmy a nahromaděné zásoby totiž koupila právě firma „Joss & Löwenstein“, která v malých sériích prádlo v Klatovech šila až do poloviny roku 2011. Podle posledních informací ale i tahle výroba končí a s ní zřejmě i věhlas šumavských textiláků.