Zdeněk Svěrák: Nevíme, co je derniéra
Domažlice - Exkluzivní rozhovor s cimrmanologem Zdeňkem Svěrákem
Stanislav Šebek
0×video 0×audio 0×foto 0×komentářů 10.4.2009 16:02
Legendární Divadlo Járy Cimrmana navštívilo Domažlice s novou hrou České nebe. Vůdčí osobnost souboru, cimrmanolog a spoluautor hry Zdeněk Svěrák si s námi povídal o novém díle.
České nebe dělí od vaší předposlední hry, Afriky, šest let. Neměli jste trochu obavy, jak diváci přijmou novou hru?
My máme intervaly mezi premiérami asi pětileté, tenhle byl o něco delší a při psaní jsme měli zatím největší strach, že naše diváky zklameme. Hodně si totiž vážíme toho, že ani jedna z našich her se nemusela stáhnout z repertoáru. Nevíme, co je derniéra. Při psaní Českého nebe jsme se v jednom okamžiku zasekli a řekli si, že ho možná nedopíšeme, že to vlastně není ani pořádná hra, spíš jen taková schůze. Ale ta naše schůze je přesto naplněna vtipnými replikami a nakonec má i svůj oblouk.
Takže vás ohlas a úspěch hry překvapily?
Ano, k našemu velkému překvapení je hra diváky přijímána tak vřele, že nás to více než těší.
Jde v pořadí už o patnáctou hru vašeho divadla, jak dlouho ještě myslíte, že budete hrát a objevovat nové kusy?
To je jako ptát se mě, kdy hodlám umřít. My všichni prostě plánujeme hrát a pokračovat, dokud nám bude sloužit zdraví a dokud na nás budou chodit diváci.
Hrajete už 42 let, čím to podle vás je, že se neustále těšíte takové oblibě a lidi na vás chodí?
Myslím, že je to určité štěstí. Postavou Járy Cimrmana se podařilo trefit do jakési osudové noty. On je to vlastně dobrák, který měl tu smůlu, že byl neúspěšný. Takovou situaci každý z nás zná. Každý poznal neúspěch. Lidem je to blízké a ne jenom jednotlivcům, asi i celému našemu národu.
To je asi aktuální i dnes...
Ano. Třeba celá ta záležitost s vládní krizí. Chtěli jsme Evropě ukázat, že jsme šikovní a co i malý stát dokáže, a nakonec to dopadlo takhle. Ale to se našimi dějinami táhne už dlouho. Druhý důvod našeho úspěchu je podle mě ten, že inteligentní lidé, neříkám však intelektuálové, potřebují ten druh humoru, kdy jim polopatě nevykládáte vše, ale dáte jim pouze náznaky, jako dvě elektrody, a tu jiskru mezi nimi si už musí vytvořit sami...
Váš humor obecně počítá s tím, že divák má určité znalosti české literatury a historie. Neubývá vám diváků, především z řad mladých, kterým chybí tyto znalosti, aby vaše narážky pochopili?
Neubývá, ale toho nebezpečí jsme si byli při psaní Českého nebe vědomi. Dnešní středoškoláci se dozvídají něco jiného než my, a proto je úvodní seminář hry poučnější než kdykoli předtím. Máme tam například přednášku o rukopisných padělcích. O těch jsme si ani nic nevymýšleli, a přesto je to legrace. Je to přednáška vtipná i poučná, protože když někdo neví, kdo byli padělatelé Hanka a Linda, tak se nezasměje tomu, že je v nebi považují za děvčata. Vždy jsme si říkali, že nesmíme dávat divákům poučení, kterému by se přímo zasmáli, ale musíme se opírat o znalosti, které už mají. Tentokrát jsme to porušili. Mysleli jsme na nebezpečí, že nám diváci nebudou rozumět.
