Na ročník s číslovkou 2017 dorazila další britská legenda – The Sweet, respektive obnovená sestava kolem zakládajícího člena, hlavního kytaristy Andyho Scotta. Ten si před koncertem našel několik minut času a věnoval Deníku krátký rozhovor.

Mezi skladbami, které hrajete, jsou i ty, které fanoušci příliš neznají. Jaké to je hrát právě takovou skladbu a vidět, že na ni diváci příliš nereagují jako například na ty notoricky známé fláky, jmenujme Fox On The Run či Ballroom Blitz?
Ale my nehrajeme songy, které publikum nezná.

Jistě, ale stejně tam nějaký takový song, na který je publikum chladnější, najdete.
Tak uvidíme.

Mezi českým publikem je profláknutých tak pět šest kousků. Určitě víš, které myslím. U kterého z nich se, lidově řečeno, vyblbnete nejvíc?
Přesně jak říkáš, těch top skladeb je asi šest. Ballroom Blitz, Fox On The Run, Blockbustrer, Wig Wam Bam, Love Is Like Oxygen nebo Little Willy. Všechny hrajeme tak nějak stejně rádi.

Ale když vybereš jeden jediný, který to je?
V to případě nás asi nejvíc baví hrát Love Is Like Oxygen.

Někdy v polovině sedmdesátek – vaší nejúspěšnější éře, jste v globální popularitě šlapali na paty i takovým Rolling Stones a jim podobným sestavám. Ta sláva a to všechno kolem muselo být něco neskutečného. Nestýská se vám někdy po téhle době a tom kolotoči kolem vás?
Podívej se kolem, je to pořád zatracený cirkus. Když se na to ale kouknu z nadhledu, tak musím uznat, že jsme už o pěknou řádku let starší a nemáme ten chaos zapotřebí. Děláme co nás baví a co chceme dělat – hudbu. Kdybychom nechtěli, tak to dělat vůbec nemusíme. I proto jsem se kdysi rozhodl dát The Sweet znovu dohromady.

Viděl jsem několik videí z živých koncertů z posledních let a pořád na vás chodí doslova davy lidí. Kde si myslíte, že je ten merit věci, že to tak je, když přihlédnu k tomu, že z původní sestavy jsi na scéně jen ty – Andy Scott, a nejslavnější songy vznikly před čtyřmi desítky let.
Asi to má co dočinění právě s těmi songy, které za ty roky prostě zlidověly. Lidé je mají takříkajíc vryty pod kůží a nikdy je nezapomenou. A to je velký rozdíl oproti dnešku. Každý, kdo něco poslouchá, má nepřebernou škálu možností, co poslouchat a kde to poslouchat. Stačí jedno slovo – internet. Pak ta cirkulace skladeb je šílená a pokud nějaká není fakt dokonalá, tak zapadne, protože posluchač jde dál. Navíc dneska máš všude moře festivalů a koncertů, což dřív rozhodně nebývalo a velký koncert byl svátek. Taky si myslím, že zejména hudba, která vznikla v šedesátých letech, je to nejlepší, co kdy bylo vytvořeno a pořád se navrací.

Vy, jako The Sweet, udržujete na Pekelném ostrově pořadateli nastavenou kontinuitu, neboť v předchozích ročnících zde jako headlineři vystupovali Slade, Nazareth nebo Smokie. Věděli jste to?
Vůbec.

Je to pro tebe překvapení?
Teď už vím, proč tu teda jsme, když jste tu měli kapely podobného ražení (usmívá se).

Když jsem si dělal rešerši před tímto interview, narazil jsem na jednu zvláštnost. V seznamu zemí, kde jste koncertovali, jsem našel i Grónsko. Tohle mi vysvětli.
Tuhle otázku jsem už roky nedostal. Dobrá práce.

Díky, ale proč právě Grónsko?
Hele, už je to asi 20 let, co jsme tam byli. Měli jste svého času dánského promotéra a jak známo, tak Grónsko je dánským teritoriem. Byly tam nějaké základny plné techniků a inženýrů, tak ten náš agent vymyslel, že jim tam zahrajeme.

A já už myslel, že jste hráli pro Inuity (smích). Děkuji za tvůj čas, užij si koncert.

Autor: Aleš Malár