Požádali jsme ji o rozhovor u příležitosti vydání její druhé knihy myšlenky Cik-Cak.

Vaše prvotina má název Rozházené myšlenky, nová knížka pak Myšlenky Cik-Cak. Vy ale nepůsobíte jako nevyrovnaný člověk. Jak vás názvy napadly?

Zcela jednoduše. Tím, že jsem učitelka, snažím se vybírat takové názvy, které si studenti jednou snadno zapamatují. Nemám ráda slovo ´básně´. To, co píši, jsou většinou momentální myšlenky, postřehy k dané situaci. Rozházené myšlenky i Myšlenky Cik – Cak jsou souhrnem všeho, co mě zajímá, i když to mohou být zdánlivě protikladná témata.

Když jsme spolu hovořily zhruba před dvěma roky, učila jste latinu a němčinu, měla jste ráda rychlá auta. Změnilo se od té doby něco?

Řekla bych, že ne. Jen jsem ke čtyřem rychlým kolům přidala kolo jedno – tedy cyklistiku.

Zmínila jste tehdy v souvislosti s oblibou psychologie, že máte ráda lidi, které ´pitváte´…

Rozebírat a pozorovat lidské duše mě baví stále, je to jeden z hnacích motorů pro mé psaní, nicméně po vydání mé první knížky Rozházené myšlenky mé kamarádky, jimž říkám mušketýrky, občas zvažují, co přede mnou řeknou.

To, že jste křest své druhé knihy svěřila starostovi města, kde žijete, je pochopitelné. Proč byl druhým kmotrem právě automobilový závodník Václav Pech junior?

Taťka a strejda mne od malička brali s sebou na automobilové závody. Později jsem si zkusila role pořadatele, řidičku doprovodného vozidla, letos dokonce spolu s mým kamarádem, fotografem Davidem Vicherem roli reportérky při Mimoňských válkách, což je největší tuningová párty v Česku.

Václava Pecha jsem si dovolila oslovit nejen proto, že je vynikající automobilový závodník, ale také proto, že si ho velmi vážím jako člověka. Vašek je člověk, který se nebojí žádné práce a dřiny, člověk, který je férový a drží slovo, člověk, co se dokáže bavit s kýmkoliv o čemkoliv, člověk, co se stále usmívá, prostě srdíčkový človíček. A také to je Západočech.

Svezl vás někdy?

Zatím jsem měla tu čest sednout si na sedadlo spolujezdce pouze při projíždění Domažlicemi, ale to opravdové svezení mám slíbené a už teď vím, že to bude splnění jednoho z mých snů.

Při vernisáži bylo patrné, že máte obrovské rodinné zázemí, příznivce v řadách kolegů ze školy i spoustu různorodých přátel a s tím spojenou i spoustu činností, jimž se věnujete. Můžete zmínit, čemu se věnujete, kolik vám co zabere času a jak to všechno stíháte?

Na tuto otázku se mi špatně odpovídá. Nepřijde mi, že bych dělala více než ostatní. Naopak. Také mám období nicnedělání a relaxace. Navíc některé z mých činností se vzájemně doplňují. Učit mě baví a mí studenti mi dodávají inspiraci. Práce se seniory je moje srdeční záležitost, protože díky nim si stále připomínám, jakou moc drží každý člověk ve svých rukách a že je jen na něm, jak svůj život prožije. Pomoc v Mateřském centru Benjamínek je pro mě zase návrat do dětství plného her a ´lumpáren´. Spinning, fitness, tanec, četba a psaní, to je pro mě odpočinek, říkám tomu vypnutí mozkových závitů. Automobilové závody a kávičky s přáteli mám za odměnu. A jak to vše stíhám? Asi mám dobrý diář.

Máte vytýčenou nějakou „životní mez“, kterou byste nechtěla překročit, a naopak cíle, jichž byste chtěla dosáhnout?

Moje větička je ta, že nebudu dělat věci, za které bych se musela stydět sama před sebou. Tím myslím třeba ponižování se, nebo naopak povyšování se a zneužívání důvěry ostatních lidí.

Životní cíle mám dva: neudělat ostudu spisovatelskému jménu Němcová a pokračovat ve šlépějích mé mamky, která je mým velkým vzorem.

Tiráž vaší nové knížky je důkazem toho, že máte obrovskou oporu ve svém manželovi. Bývá u vás doma někdy´Itálie´?

Musím říci, že mám velmi pohodového a tolerantního manžela. Ani jeden z nás se neumí hádat, takže takzvanou ´domácí Itálii´ u nás nenajdete. Také ani jeden z nás nezná slova ´nejde ´ a ´nelze´. A asi bych měla na sebe prozradit, že neumím vařit a že kuchyně je královstvím mého muže.

Nyní vyšla vaše druhá knížka, plánujete už třetí?

Ano, nějaké nápady již mám, navíc jsem slíbila svým přátelům, že v psaní budu pokračovat.

Dokážete si představit, že byste zanechala pedagogické práce a věnovala se ´na plný úvazek´ psaní?

Zatím ne. Psaní je jen můj koníček a relaxace. Také ale netvrdím, že chci celý život jen učit.

Kniha Myšlenky Cik–Cak se zrodila za pomoci vašich přátel. Chcete je zmínit?

Petra Kopecká a Jiří März mé myšlenky doplnili nádhernými obrázky. Chtěla jsem, aby kniha byla tak trochu jiná, takže David Vicher pro ni připravil výjimečné fotografie. Na druhé straně jsem své druhé dílko chtěla rozšířit také o myšlenky druhých. Helena Antonyová a Dušan Prokop prokázali odvahu, když ze šuplíku vytáhli něco ze svých myšlenek. Chtěla bych jim všem ještě jednou poděkovat.

Vím, že desítky kusů vaší nové knížky se ´rozutekly´ mezi lidičky již při křtu v Galerii bratří Špillarů. Pokud by někdo z našich čtenářů měl zájem Myšlenky Cik–Cak koupit, kde je sežene?

Knížka se prodává v Chodském knihkupectví v Domažlicích u paní Haasové.

Chtěla byste něco vzkázat čtenářům Domažlického deníku?

Nemám vzkaz, spíše prosbu. Jako autorka bych velmi ráda měla zpětnou vazbu, tedy chtěla bych znát názory čtenářů na má dílka. Své myšlenky mohou psát na: nemcovaverca@seznam.cz.