Zasvěcenému čtenáři již svítá, ano to jsou oni! Hráči staré gardy Jiskry! El Kapitano, Vlčák, Hojdonk, Motorka a mnozí další, bratru čtrnáct míčových ekvilibristů od břehů Zubřiny. Ale pozor, ze tmy se noří další postava, to přece nebylo v plánu. Kdo je to, takhle brzo ráno, kdy slušný člověk, který právě nejede hrát kopanou do Itálie, ještě spí? Nechápavé pohledy všech. Cože? Ze tmy vystupuje sám správce stadionu a přináší další metr čtvereční domažlického trávníku.

„Chlapci, posledně o mně tak krásně psali v novinách, takže zde přijměte další kus greenu ze Střelnice a přivezte vzorky hrací plochy Série A, a to do obou pokutových území, naše hřiště si to opravdu zaslouží a tady máte plnou igelitku čerstvě vyhrabaných granulí z umělky a nebojte se, vykopal jsem je u rohového praporku a tam jak známo, se moc nehraje!“

Ještě basu Plzní a ta tvoří, jak všichni dobří řidiči vědí, nedílnou součást povinné základní výbavy každého správného motoristy a ani my nejsme výjimkou. A už je tady i sportovní manager, takže přestříhnout pásku a můžeme vyrazit za vůní Jaderského moře. Ale co to? Kde je jeho plavá kštice, kvůli kterě byl původně vyloučen z výpravy, aby nebyla ohrožena jeho bezpečnost? Pozdě však bycha honit, El Kapitano zůstává neoblomný! Následuje tedy jen původně povolené střihnutí nůžek, pád startovní pásky a kvílení rychlých kol a takto odjíždí chodští senioři a doufejme, že ne alkohol!

Za tónu tklivých kantilénovch písní původně italské provenience přepracované do nám srozumitelnější podoby skupinou „Triky a pověry“ vzhůru za novou, tentokrát italskou výzvou vyrážejí, vzhledem k nepřízni počasí, zprvu zcela nesměle dva minibusy. „Tak tohle je netypíčo sněhulo, řekl by pravděpodobně seňor Marcelini,“ podotýká smutně jeden z „účastníků zájezdu“ a málem propadá trudomyslnosti, tak jako slavná výprava k severnímu pólu. Do ní ho však nepouští skvělé písně, které si postupně broukají téměř všichni. Pecky jako „Víno, pizza, makaróny“, „Ital nezná ten zázrak“ a hlavně „Parmazán, parmazán, na chleba je namazán“ nás nenechávají v klidu ani tohoto nepřívětivého sobotního rána, řveme z plných hrdel a držíme palce řidičům při překonávání překážek v podobě zmrazků, sněhových jazyků a návějí. Když se blížíme k téměř nepřekonatelné sněhové bariéře, dodáváme odvahu sobě, ale hlavně šoférům sborovým popěvkem „Italia, Itália“.

Zkrátíme nezáživnou a téměř nekonečnou odysseu k branám našeho vytouženého, krásného a starobylého města. Vidět Neapol a zemřít, pravil by klasik, my si klasika malinko upravíme na vidět Cesenu, sérii A, porazit United a zemřít. A skutečně, kocháme se nepopsatelnou krásou pamětihodností starého města, v rychlosti se ubytováváme v hotelu Florián a jdeme na ni! Na naši vysněnou Serii A! A skutečně, stejně jako v té písni o víně, pizze a makaronech! Jásající stadión! Chorály fanoušků obou mužstev, potyčky, carabinieri, jízdní policie, rachejtle, bengálské ohně! To je ono! Takhle jsme o tom vždy snili a teď jsme celého toho divadla nedílnou součástí, my malí, nicotní dělníci fotbalových trávníků, chce se nám řvát radostí a štěstím, ale asi by nám tady nikdo nerozuměl! Ale co se to děje? Kde je Martin, který toužil být v kotli soupeřových fanoušků, doposavad jsme to považovali jen za jakousi jeho resesi, ale před stadiónem se rozechvěl jako dravec čekající na kořist, z batohu opravdu vytáhl své triko s oním hanlivým nápisem na adresu domácího týmu a navíc ještě baseballovou hůl a zmizel v davu cagliarských tifosi.

„Tak toho můžeme škrtnout ze seznamu! Alespoň bude víc místa na pokoji a hlavně při zpáteční cestě, ale vždyť on je řidič!!! Martine! Martínečku!!! Tak to bychom měli,“ konstatuje El Kapitano.

Zápas sám je plný nasazení, emocí a divadelních gest. Hra se přelévá ze strany na stranu, hbití útočníci se těžko prosazují přes soustředěné obrany, ale domácím se to přece jen jednou jedinkrát podaří a to jim vynáší hubené a nejtěsnější možné vítězství. Ale co to? Fanoušci neuráží soupeřící mužstvo, nespílají rozhodčímu a ani nedemolují zařízení stadionu, jak je to obvyklé, ale naopak oslavují za prospěvování nových bojových popěvků v jim neznámém nářečí jako „Bij a bij chlapce z pevniny do hlavy“ nebo „Tuty udachmáme na tuty“ apod. volbu svého nového hlavního „kotelníka“ mávajícího basebolkou nad hlavou v tričku s nápisem Smrt Ceseně. Dav fanatických tifosi s novým vůdcem nad hlavami se blíží do přístavu a hodlá odplout a připravovat se na další líté boje v italské nejvyšší soutěži. Využíváme zmatku zfanatizovaného davu a dostáváme se až do centra dění: „Martine čeká na tebe práce!“, ale on jen kroutí hlavou na znamení záporu a nezájmu. „Rodina a kamarádi!“ opět to samé. . . . „Čekají na tebe dorostenci Jiskry Domažlice!“ řveme ve chvíli, kdy náš kolega již vstupuje na lávku lodi a my máme pocit, že se blíží poslední okamžik našeho alespoň vizuálního kontaktu s naší, doufejme že ne bývalou oporou. Při zaslechnutí sousloví „dorostenci Jiskry“ Martin jihne, vrací se zpět z nám neznámého tifosiánskému ostrovního tranzu a odhazuje pálku do kalných vod řeky Savio a už je opět s námi! Na naše otázky, jak se mohl stát za tak krátkou chvíli šéfem nejagresivnějších fanoušků naznačuje se sklopeným zrakem, že to odneslo pouze pár podpálených aut, něco málo vytlučených výkladních skříní a asi půl tuctu zbitých carabinierů! Inu účel světí prostředky!

Ale teď už tradáááá do noční Ceseny..... Tuto partii z jistých důvodů raději vynecháme, neboť nám redakce Deníku nebyla schopná zaručit, že se toto vydání nedostane do rukou mladistvým a že bude čteno pouze po dvaadvacáté hodině.

Předzápasová příprava proti borcům United neprobíhá právě dle představ vedení výpravy. Ploužení se přikrčených přízraků nepřipomíná partu toužící po prvních bodech ze země fotbalu opravdu zaslíbené. Snad jen Hája ji bere opravdu vážně a přítomní tifosi si myslí, že se jedná o Emila Zátopka připravujícího se na překonání světového rekordu v maratónském běhu. Také Láďa Motorka jim bere dech a při svých startech, kdy za ním létá unitedsko-cesenská tráva do výšky někalikapatrového činžovního domu vzbudí v jednom z přítomných takový zájem o svou osobu, že mu pan Ducati o přestávce navrhuje spolupráci při zlepšování startů jím vyráběných a tuningovaných jednostopých vozidel. Další zajímavostí je to, že kapitán United Nnam Chibuiken znající z pokecu Jiskry dění celého fotbalového oddílu projevuje přání dostat možnost zahrát si v ofenzivě alespoň domažlické rezervy, a to nejlépe se samotným hvězdným Krakym. V tomto případě jej odkazujeme na pokec Jiskry a na bílý dres mu píšeme webovou adresu a přístupové heslo na tajný pokec a vše přenecháváme osudu.

Zápas sám je plný nasazení, emocí a divadelních gest. Hra se přelévá ze strany na stranu, hbití útočníci se těžko prosazují přes soustředěné obrany, až najednou přichází kolmice právě na Láďu Motorku, my znalí věci se začínáme radovat, neboť víme, že je nemožné ho v tento moment zastavit jakýmkoliv povoleným způsobem a jedinou možností je natažení sítě k odchytu zajíců a nebo dobře hozené laso alespoň rukou samotného Buffalo Billa a ten, jak známo, již nežije. Žádná síť se nezvedá a ani laso nesviští vzduchem, Motorka s míčem u nohou se blíží k soupeřově svatyni, tmavý gólman hostí má v očích děs a na čele mu vystupují první krůpěje potu. Síť nevylétá, zato však ruka pomezního ano a s ní se nám současně do ušních bubínků zařezává odporný pískot falešně znějící píšťalky úplatného sudího nejspíše vzdáleného příbuzného samotné noční můry všech pravověrných českých fotbalových příznivců, tedy pana Coliny. Zvuk píšťalky je stále silnější, trvá neskutečně dlouho a má velmi divné až zlověstné zabarvení. Ten zvuk odněkud znám, co mi jen připomíná? Tápám zmateně v paměti a otevírám oči. Není to nenáviděný nástroj sudího, ale obyčejný budík. Vypínám ho, oblékám se a s písní na rtu „Víno, pizza, makaróny… Itália, Itália, Itália! Jásající stadióny… Itália, Itália, Itália!“ jdu odhrabávat čerstvě napadanou nadílku prachového sněhu. Koukám na oblohu a říkám si: „Co by na dnešní modré nebe řekl asi pan Marcelini?“ A také si za něho hned sám odpovídám: „Typíčo azůro.“ No a vo tom to je!

V pověření staré gardy zpracoval: Ivan Major